Dirigentu Alexandru Vedernikovovi nelze nic zvláštního vytknout, ale tak charismatický, aby učinil ze Symfonických tanců Sergeje Rachmaninova strhující dílo, přece jen není. To je závěrečný dojem, jasně zformulovaný a vtělený do konkrétní hudby, po jeho hostování (17. 2.) u České filharmonie . Ruský umělec neurčitého věku, ničím výrazně zapamatovatelný, tuto partituru nerozhýbal tak, aby vyzařovala neodolatelnou hudební energii. Že se to nepodařilo ani u Janáčkova Adagia d moll , orchestru ani jemu vyčítat netřeba, je to kompozice ještě nepříliš vyhraněná, spíš jen zajímavost. A tak byl nakonec vcelku logicky hlavním bodem večera Brittenův Klavírní koncert . Karel Košárek , sólista tohoto v Praze vzácného provedení, není jednoznačným typem pianisty-básníka pohrávajícího si především s Chopinovými či Debussyho zvukovými pavučinami nebo s průzračnou uměřeností klasiků. Zatím je ještě stále spíše spojován s žánrovou všestranností, s robustnější muzikalitou a s ochotou (ale asi trochu i údělem) objevovat a osvětlovat publiku častěji neobvyklé položky repertoáru než své pohledy na notoricky známé kusy. Do takového umělcova profilu u nás skladatel Britten se svým koncertem z roku 1939 zapadá přesně a dobře. Slyšeli jsme dílo sršaté, složitěji koncipované, ale bravurní, zajímavé a budící za zvládnutí náležitý obdiv. To není málo. Karel Košárek je nepřehlédnutelnou postavou na tuzemské scéně.
