čtvrtek, 10. září 2015

Večer Vladimíra Válka

Napsal(a) 

Vladimír Válek, foto Petr Horník Vladimír Válekfoto: Petr Horník

Kdybych nevěděl, že je Vladimíru Válkovi osmdesát a nebylo hole, kterou musí používat, tvrdil bych, že jsem na koncertě dirigenta v nejlepších letech a na vrcholu kariéry. Provedení symfonické básně Praga Josefa Suka totiž bylo excelentní – dynamické, barvité, přesné a od „jeho“ Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který řídil v letech 1985 až 2011 (!), téměř bezchybné. A jeho gesto a vklad byly stejně dynamické jako před 30 lety. Ze skladby, která je podle mě kompozičně problematická, nesoudržná a pro dirigenta je skoro rébusem, učinil zajímavé setkání s plodem vlastenecké vlny první dekády 20. století.

Poctu panu Válkovi vzdal nejen orchestr, Český rozhlas a jeho generální ředitel Peter Duhan, ale i jeho nejoblíbenější žák, nyní již dirigent SOČRu, Jan Kučera. Ten se ujal řízení Beethoveny Páté symfonie c moll,  op. 67, zvané „Osudová“. Jeho gesto sice osciluje mezi Válkem a Furtwänglerem, zdánlivě nevypadá inspirativně, ale skutečnost je naštěstí jiná. Úspěšně se snažil o přesnost svého učitele a jeho pojetí známého kusu bylo osobité s logicky vystavěnou makro tektonikou. Horší to bylo v detailech, neboť v artikulaci a napětí měl orchestr rezervy. Byl to trochu hřmotný Beethoven, který neublížil, neohromil, ale také nijak mimořádně, zejména v detailech, nepotěšil.

Václav Hudeček a Vladimír Válek, foto Petr Horník Václav Hudeček a Vladimír Válekfoto: Petr Horník

Aktivní gratulaci přinesl Vladimíru Válkovi houslista Václav Hudeček, jenž s ním spolupracuje více než 40 let. Se sobě vlastní  elegancí a nadhledem zahrál sólový part Romance a Mazurku Antonína Dvořáka. Jeho emocionálně bohatý tón je vždy pro posluchače potěšením. (Zvláště pěkná byla Romance.) Orchestrální doprovod byl vzorový!... Večerem prolínala moderace  Lucie Výborné a Jana Pokorného. Když odhlédnu od nevkusně rozepnutého saka pana Pokorného a čtení ze scénáře, bylo to příjemné a osvěžující. Doufám však, že při „nemimořádných“ koncertech řady „Nové horizonty“ je průvodní slovo méně oficiózní a formální, více zasvěcené a zábavné.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.