Trio Bergerettesfoto: archiv TB
Málokterá kulturní instituce, snad kromě Národního divadla, má v Čechách tak dlouhou a ctihodnou historii, jako Umělecká beseda. 154 let jejího trvání bylo sice vynuceně přerušeno ideologickým příkazem normalizačních úřadů v roce 1972, ale vzápětí po Listopadu její členové a příznivci s cílevědomou obětavostí její původní poslání a tradici obnovili. Neznám sice okolnosti, ale bez ohledu na jejich detaily pokládám za ostudné, že na rozdíl od jiných a daleko méně zasloužilých restituentů nebyl Umělecké besedě vrácen ukradený majetek, tedy především malostranský spolkový dům, který si pro své účely v minulém století vybudovala. Pro svou veřejnou činnost proto nyní nemá jiné, než pronajaté či propůjčené prostory. 3. října se uskutečnil 621. úterek Umělecké besedy, věnovaný životním jubileím předních soudobých českých skladatelů, významných členů spolku. Koncertní sál bývalého kostela sv. Vavřince je akusticky ideálním prostředím pro vyznění komorního projevu a je dobře, že Umělecká beseda má též možnost zde účinkovat. V dokonalém provedení sedmi skvělých muzikantů zde zazněly ukázky z komorních děl Ivana Kurze, Jana Málka, Jiřího Smutného, Jaroslava Rybáře a Zdeňka Šestáka.
Pětilístek, suita pro klavír (1973) Ivana Kurze je pět drobností odlišných nálad, které jedinečným způsobem rozzářila Barbora Krištofová-Sejáková. Musím opět opakovat, Sejáková je úžasná pianistka a je obdivuhodné, že i složité soudobé skladby hraje suverénně zpaměti. Ivan Kurz již dávno patří k elitě českých skladatelů a sám vzpomínám, jaký fascinující svět se mi kdysi otevřel při poslechu jeho Vzlínání...
Violoncellista Tomáš Strašil a klavíristka Ludmila Čermáková s projevem odpovídajícím názvu skladby, rozezněli Temperamenty, variační sonátu na dávné téma (2014) Jana Málka. Jan Málek je zkušený hudební režisér, dramaturg a znalec kompozičních postupů včetně těch nejnovějších. Na rozdíl od některých mladších je však používá s rozvahou a i zde jeho hudba představila čtyři klasické člověčí temperamenty se vtipem a zvukovou invencí jim odpovídající. Tato skladba byla napsána pro Evžena Rattaye, jehož předčasná tragická smrt je stále citelnou ztrátou pro české interpretační umění.
Jiří Smutný sází septimyfoto: autor Pravoslav Kohout
Jiří Smutný představil Zamyšlení pro flétnu a klavír (2012-13) v provedení Barbory K. Sejákové a Anny Taláckové. Filosofické a poetické dílo na mne hluboce zapůsobilo nejen svým provedením. Jiřího Smutného pokládám za jednoho z nejzajímavějších skladatelů své generace. Úspěšnou domácí i mezinárodní prezentaci jeho tvorby však postihl po roce 1968, jakožto odpůrci okupace a normalizace, zákaz provádění. Myslím, že dosud mu značně dlužíme odpovídající vyznění jeho inspirativní hudby.
Jako krásné překvapení v programu neuvedené zazněly Sette elementi continuali (2014) Jaroslava Rybáře v provedení Barbory K. Sejákové. Rybář je nejen velmi zajímavý a uznávaný skladatel, ale současně nenahraditelná umělecká a organizátorská osobnost, bez které by i Umělecká beseda určitě neměla ty možnosti a hodnotu, kterých nyní dosahuje. Je velmi hezké od jeho kolegů, že vědomi si jeho nepatřičné skromnosti vložili tuto skladbu do rukou Sejákové jako šperk večera.
Zdeněk Šesták a pokladfoto: autor Pravoslav Kohout
Kdyby se u nás konal pomyslný životní umělecký maraton, nesporným nominantem na vítěze by musel být Zdeněk Šesták. Tento dvaadevadesátiletý mladík neuvěřitelné vitality, zvídavosti a tvůrčího elánu je studnicí encyklopedických znalostí. Jeho paměť může soutěžit s computerem. Vedle svého obsáhlého díla skladatelského znovuobjevil, představil a zdokumentoval zapomenutý fenomén citolibské skladatelské školy, která je projevem hudebního klasicismu na evropské úrovni. V provedení Daniela Wiesnera a magického témbru Romana Janála zazněla Šestákova skladba Hledání moudrosti, pětivětá kantáta na poezii starozákonní knihy Kazatel pro baryton a klavír (1990). Hluboká moudrost více než dvoutisíciletého hebrejského textu je v mnohém dodnes překvapivě aktuální, což vyniklo i díky vzácně srozumitelné výslovnosti pěvce.
Závěr koncertu, podobně jako jeho začátek, patřil opět Ivanu Kurzovi. Jeho Klavírní trio „Dotyk“ (1982) v provedení Tria Bergerettes (Barbora Krištofová-Sejáková – klavír, Daniela Oerterová – housle, Tomáš Strašil – violoncello) bylo dokonalým završením celého krásného večera a dosvědčilo, že jak skladatel, tak interpreti patří mezi českou elitní hudební reprezentaci.
