Večer s Baborákem mířil ke hvězdám

Česká filharmonie měla ve čtvrtek 23. února především díky hornistovi Radku Baborákovi hvězdný večer. Způsob, jakým sólista předestřel druhý z koncertů pro lesní roh a orchestr Richarda Strausse, zůstane dlouho v paměti. 

Radek Baborák dokázal ve skladbě potlačit virtuozitu, k níž se většinou, třeba i bezděky, pozornost publika z pochopitelných důvodů upíná. Koncert je s ohledy na virtuóznost promyšleně a rafinovaně napsán – ovšem ne pouze s ohledy na tuto stránku hudebního projevu: výraz či celkové naladění jsou stejně potřebné. O techniku, zvládnutí těžkých pasáží či o efekty a oslnění bravurním ovládáním nástroje ani tentokrát v prvním plánu vůbec nešlo, jako ostatně nikdy u tohoto instrumentalisty. Pokud mnozí jiní hornisté, neřku-li adepti soutěží, s dílem zápolí, byť třeba i vítězně, Radek Baborák nemusí – a ani náznakem základní hráčskou obtížnost a choulostivost detailů díla nepřipomíná. Soustřeďuje se na charakter, kvalitu a barvu tónu a s tím „obtížným“ si jen pohrává. Hudba Richarda Strausse, a tato pozdní tím víc, potřebuje přesně vše to, co jsme slyšeli: nesmírně měkké nasazování, kulatá legata, nízkou dynamiku a táhlé čisté tóny, hravou lehkost, samozřejmost s lehoučkým podtónem pikantnosti. Hodí se to k jejímu výrazu, zejména ve zjihlém a zpomaleném závěru první části skladby, který přechází do kouzelně volné druhé věty. Jiří Bělohlávek s filharmoniky doprovázeli ukázněně, ztišeně, s podobnými náznaky vědoucího doteku s krásou, která není úplně smyslná, ale vůbec ne ani asketická.

Straussův koncert se stal centrálním bodem večera. Po něm (a po delší přestavbě) byla na pozici finální hudební skladby programu Janáčkova Sinfonietta. Upozornění, že se hrálo z nové kritické edice, z nových not, pro posluchače nepřineslo dojem, že by snad zněla překvapivě odlišná, jiná hudba. Zůstalo jen vědomí o doplňkové informaci. A z poslechu zůstal přesně ten dojem, jaký má toto dílo vyvolat – dojem ze vznosné, originálně lapidární hudby, z břeskných fanfár i ze zvukově nových, proměnlivých obrazů. Pro filharmonii jde o zažitou repertoárovou záležitost, do níž šéfdirigent přinesl akcenty posilující přesnost a nerutinnost. Přidaní trubači na varhanní empoře, kteří k provedení Sinfonietty neoddělitelně patří, byli tentokrát nalezeni nikoli formou výpomocí, ale najednou: šlo o členy velkého dechového orchestru – Hudby Hradní stráže a Policie České republiky. Pár maličkých zaváhání, která se ozvala právě z empory, důsledek skryté nejistoty vyplývající ze spojení externího elementu s filharmonickou jednotou, netřeba příliš zmiňovat; Janáčkova partitura celkově zazněla impozantně.

Hudba dalšího českého klasika, Bohuslava Martinů, která naopak večer otevřela, měla plnou dokonalost. Čtvrtou symfonii diriguje Jiří Bělohlávek vedle Šesté nejčastěji, stejně jako u Sinfonietty ani zde nepotřeboval noty, a provedl nás –  naslouchající – tímto dílem jako fascinující architekturou, sérií obrazů, příběhem. Vše, co tato hudba z amerického roku 1945 obsahuje, počínaje neoimpresionistickými opalizujícími barvami a konče melodičností a pozitivní jásavostí, bylo přesně na svém místě. Jiřímu Bělohlávkovi se v této symfonii daří předat orchestru podněty vedoucí k jasným tvarům a sdělením a k mimořádně uspokojivým proměnám a přechodům, daří se mu postihnout úžasně vrstvenou meditaci volné věty, ale především se dokáže vyvarovat výrazové lacinosti či banálnosti, k níž by bylo možné sklouznout při příliš prvoplánovém vystupňování finále jako oslavy konce války. Nikoli jen „skladba na úvod“, ale vrcholná, zralá a dokonalá umělecká kreace.