Když jsem ve čtvrtek 22. 5. chvíli před dvacátou hodinou procházel předsálím Dvořákovy síně Rudolfina, pročítal program ke koncertu, který byl věnován 120. výročí narození mistra Václava Talicha, a díval se do tváří příchozích, zmocňovala se mě vpravdě sváteční atmosféra. Českou filharmonii řídil Sir Charles Mackerras , žák Václava Talicha, který ve svém učiteli spatřoval svůj velký vzor. V individualitě žáka se tak či tak projeví určité rysy charakteru jeho učitele, a tak jsem se těšil, že se ten večer bude v gestech Sira Mackerrase zrcadlit i esence dirigentského mistrovství Václava Talicha. Když dirigent vstoupil na pódium, chybělo málo a aplaudovalo se ve stoje. Řekněme, zcela výjimečná atmosféra. A zcela výjimečný byl i postoj orchestru ke strhujícímu a majestátnímu projevu Sira Mackerrase – strhnout se nenechal, ba zarputile si hrál svou těžkopádnou a rozkolísanou hudbu, navíc s protivným zvukem lesních rohů, jež dávaly ostentativně najevo, kolik jich vlastně je tím, že každý hrál odlišně. Mezi dirigentem a orchestrem jako by stála zeď, která odolávala přes upřímnou snahu dirigenta ji rozbít. Jenže to by musela být stejná snaha i na druhé straně. Poněkud zarážejícím momentem byla i dramaturgie. Po první skladbě, kterou byla Janáčkova Žárlivost , následoval Koncert pro klavír a orchestr č. 4 „Inkantace“ H 358 Bohuslava Martinů, což vyžadovalo instalaci klavíru. Orchestr se tedy opět zvedl a odešel, čímž byla souvislá pozornost posluchačů i orchestru přerušena delší pauzou. Výkon klavíristy Emila Leichnera byl pak určitou náhradou za tuto nesmyslnou kolizi. Jeho přednes byl nejen technicky přesný, ale zaujal lehkostí a poddajnou kontinuálností přesně v souladu se záměrem autora, který koncipoval klavírní part částečně jako sólový, částečně jako orchestrální. Škoda jen, že se orchestr nezařadil díky svému kulhavému projevu do brilantního a okouzlujícího proudu hudby tohoto díla. Po přestávce jsem glorifikoval Fantastické scherzo op. 25 Josefa Suka, které konečně orchestr probudilo a sjednotilo. Závěr patřil Tarasi Bulbovi Leoše Janáčka, jehož provedení bohužel tak trochu nasálo mdlou atmosféru vykreslenou první polovinou koncertu. Závěr? S mírně ospalou náladou jsem se usmíval nad absurdním řazením skladeb, mračil se nad výkonem orchestru, stále v duchu tleskal umění Emila Leichnera a Charlese Mackerrase a blažil se vědomím toho, že všechna díla, která jsem ten večer slyšel, jsou krásná bez ohledu na provedení.
