Večer pro Václava Talicha

Když jsem ve čtvrtek 22. 5. chvíli před dvacátou hodinou procházel předsálím Dvořákovy síně Rudolfina, pročítal program ke koncertu, který byl věnován 120. výročí narození mistra Václava Talicha, a díval se do tváří příchozích, zmocňovala se mě vpravdě sváteční atmosféra. Českou filharmonii řídil Sir Charles Mackerras , žák Václava Talicha, který ve svém učiteli spatřoval svůj velký vzor. V individualitě žáka se tak či tak projeví určité rysy charakteru jeho učitele, a tak jsem se těšil, že se ten večer bude v gestech Sira Mackerrase zrcadlit i esence dirigentského mistrovství Václava Talicha. Když dirigent vstoupil na pódium, chybělo málo a aplaudovalo se ve stoje. Řekněme, zcela výjimečná atmosféra. A zcela výjimečný byl i postoj orchestru ke strhujícímu a majestátnímu projevu Sira Mackerrase - strhnout se nenechal, ba zarputile si hrál svou těžkopádnou a rozkolísanou hudbu, navíc s protivným zvukem lesních rohů, jež dávaly ostentativně najevo, kolik jich vlastně je tím, že každý hrál odlišně. Mezi dirigentem a orchestrem jako by stála zeď, která odolávala přes upřímnou snahu dirigenta ji rozbít. Jenže to by musela být stejná snaha i na druhé straně. Poněkud zarážejícím momentem byla i dramaturgie. Po první skladbě, kterou byla Janáčkova Žárlivost , následoval Koncert pro klavír a orchestr č. 4 "Inkantace" H 358 Bohuslava Martinů, což vyžadovalo instalaci klavíru. Orchestr se tedy opět zvedl a odešel, čímž byla souvislá pozornost posluchačů i orchestru přerušena delší pauzou. Výkon klavíristy Emila Leichnera byl pak určitou náhradou za tuto nesmyslnou kolizi. Jeho přednes byl nejen technicky přesný, ale zaujal lehkostí a poddajnou kontinuálností přesně v souladu se záměrem autora, který koncipoval klavírní part částečně jako sólový, částečně jako orchestrální. Škoda jen, že se orchestr nezařadil díky svému kulhavému projevu do brilantního a okouzlujícího proudu hudby tohoto díla. Po přestávce jsem glorifikoval Fantastické scherzo op. 25 Josefa Suka, které konečně orchestr probudilo a sjednotilo. Závěr patřil Tarasi Bulbovi Leoše Janáčka, jehož provedení bohužel tak trochu nasálo mdlou atmosféru vykreslenou první polovinou koncertu. Závěr? S mírně ospalou náladou jsem se usmíval nad absurdním řazením skladeb, mračil se nad výkonem orchestru, stále v duchu tleskal umění Emila Leichnera a Charlese Mackerrase a blažil se vědomím toho, že všechna díla, která jsem ten večer slyšel, jsou krásná bez ohledu na provedení.