Začátek první věty této sonáty připomíná totiž spíš technický výkres než romantickou malbu. Jitka Čechová jej zahrála s patřičnou rytmickou pregnancí, aby o chvíli později vybudovala z této věty rozsáhlou barevnou architekturu. Hlavní téma finální věty, která je proslulá svou mimořádnou technickou obtížností, rozjížděla zpočátku křehce a něžně, jako by hrála na zvonkohru. Tím si vytvořila dostatečný prostor pro velkolepou gradaci, v níž mohla naplno uplatnit svou dokonalou techniku. Oproti Beethovenově formální přehlednosti je Janáčkův cyklus V mlhách nepoměrně mnohoznačnější. Jitka Čechová využila této mnohoznačnosti k vrstvení barevných ploch, v jejichž základech stály krásně znělé basy. Dosáhla tím barev téměř pastózních, které podstatnou měrou přispěly k rapsodickému vyznění celého díla. Druhá část večera byla věnována Smetanovým Snům . Od lisztovsky rozevláté introdukce prvního čísla nebylo pochyb o tom, že se dílo octlo v rukou interpretky nad jiné povolané. Jedna za druhou se před námi otevíraly rozměrné romantické malby s množstvím nádherných detailů: pianissimo v závěru Zaniklého štěstí už snad ani nebylo z tohoto světa, brilantně provedený triolový střední díl Útěchy vnesl do díla netušené napětí, krásně vystavěné fráze skladby V Čechách byly ztělesněním půvabu a lehkosti. Cyklus gradoval k závěrečným dvěma větám. Předposlední, nazvanou Před hradem , lze bez nadsázky označit za vrchol večera. Pod rukama Jitky Čechové se v konturách stále zřetelnějších zjevovala velkolepá architektura, ne už romantická ruina, ale středověký hrad v celé své slávě a mohutnosti. Nadšené publikum si vyžádalo čtyři přídavky, přičemž ve strhujícím podání Chopinovy Revoluční Jitka Čechová dokázala, že její fyzické kondici může z domácích pianistů konkurovat jen málokdo.
