pátek, 2. únor 2018

Večer Lukáše Vondráčka

Napsal(a) 

Lukáš Vondráček, foto Petra Hajská Lukáš Vondráčekfoto: Petra Hajská

Z původního programu abonentního koncertu České filhatrmonie řady A4 nezůstal kámen na kameni (měl vystoupit Fabio Luisi s Brucknerovou Osmou), ale naštěstí se podařilo sehnat plnohodnotnou náhradu, Lukáše Vondráčka, vítěze klavírní soutěže královny Alžběty z roku 2016. Ten byl logicky hlavním magnetem večera, spíše než mladý dirigent Ben Gernon – a průběh prvního ze tří večerů také tato očekávání plně potvrdil.

Po svižně, rutinně odehrané předehře k Donu Giovannimu, o níž netřeba říkat více, že i tento standard uspokojil – nic jiného se ostatně ani nedalo u úvodního čísla večera očekávat – přednesl Lukáš Vondráček Beethovenův Koncert c moll, op. 37. Byl to výkon té nejvyšší úrovně, strhující svým ryzím muzikantstvím a přesvědčil o tom, že mladý český pianista v posledních dvou letech vyzrál a výrazově se prohloubil. Jeho hru zdobí zralý, vyvážený přístup k ošidnému klavírnímu partu, jenž již nenese tak okázalé rysy virtuozity, jako v případě předchozího Koncertu C dur, naopak je postaven na maximálním kontrastu mezi strohým, pochmurným výrazem, daným „tragickou“ tóninou c moll, a niternou lyrikou volné věty v revolučně odlehlé tónině E dur. Tyto rysy mladý umělec dokázal obdivuhodně vystihnout a přidat i svůj výrazný osobní vklad. A to přestože hra filharmoniků tentokrát nijak nenadchla. Rutina na jedné straně, ale i zřetelné podstudování obehraného díla na druhé straně bylo tentokrát velmi zřetelné. Soudil bych na to, že zkoušky byly, pokud se vůbec konaly, spíše formální. Technický standard ČF je dnes vysoký, možná vyšší než kdykoli před tím. Ani ČF si však nemůže dovolit zkoušky podcenit. Nepřesné, přibližné frázování dřev, artikulační nestejnorodost (jednou staccato, podruhé v analogickém místě legato) v primech rozhodně výkon filharmoniků nezdobily. Ani zvukové proporce nebyly vždy v pořádku, na několika místech diskantová barva (ostré flétny) příliš kryla harmonii ve vnitřních hlasech, přinášející melodický pohyb – i když nutno připustit, že do toho promlouvá i vlídná akustika Rudolfina, která maže detaily, a to různě u jednotlivých nástrojů. Rovněž dirigentovo trochu chaotické gesto přesnosti projevu příliš neprospívalo – nedostatečná příprava těžkých dob, které Gernon stíhal na poslední chvíli, nikoli shora dolů, ale jakýmisi „výstřely od boku“, nesvěčila o zažité technice.

Ben Gernon, foto Petra Hajská Ben Gernonfoto: Petra Hajská

Ale raději se budu věnovat tomu pozitivnímu. Vondráček má v sobě vzácné muzikantské kvality, jeho hru zdobí zjihlá noblesa, cudnost i zdravě nervní projev. A především cit pro míru, ale i důslednost, s níž určité místo s charakteristickou agogikou v repríze věrně opakuje, čímž vytváří dojem promyšlené definitivnosti. V kadenci prvé věty (hrál Beethovenovu vlastní) přidal trochu romantizujícího rubata, ale to bylo odváženo na lékárnických vážkách. Imponoval mi jeho smysl pro tektoniku harmonických dějů, jež zvláště u tohoto díla vystupují výrazně do popředí a jsou velkou výzvou pro interpreta, stejně jako dynamická levička, pointující ty správné tóny basové linky – vtipná synkopizující sforzata, to k Beethovenovi nepochybně patří. Zaujal i zadrženými rozběhy u několika laufů, které dávaly místu pečeť dobře akceptovatelné originality. Prostě řečeno, líbilo se mi takřka vše, nač tento velký talent toho večera sáhl. Rozloučil se krásným, hlubokým encore: volnou větou z poslední Schubertovy Sonáty B dur, D 960.

Po přestávce odvedli filharmonici, již v plném obsazení s osmi kontrabasy a violoncelly, o poznání lepší, vyrovnanější výkon. Zaskvěli se plným, sytým zvukem tutti, jak jsme u nich zvyklí. Brahmsova Druhá je zjevně zastihla v lepší formě, i když na Gernonův výkon u jejich pultu nelze klást přemrštěné požadavky, pokud jde o osobitost pojetí. Byl to zkrátka sympaticky, nepříliš vzrušivě podaný abonentský Brahms. Tento pastorální chef-d’oeuvre má ve své partituře ovšem ukryt mnohem větší potenciál. Dokonale vyvážená tektonika a přírodní patos obří prvé sonátové věty mohla více kontrastovat s překvapivě temnými tóny rovněž sonátového Adagia. Finale pak opět upadlo do průměru, výrazově i technicky. Úžasné hlavní téma, jež zprvu zazní v zadrženém pianu, musí hned poté zabouřit daleko dramatičtěji. Tato pocta papá Haydnovi vyšuměla do prázdna. A opětné šumly ve dřevech (flétna, hoboj) přispěly svým dílem k poněkud rozpačitému dojmu z prvého večera. Dnes může být všechno jinak.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.