pondělí, 19. prosinec 2022

Večer české hudby

Napsal(a) 

Jan Fišer a Leonidas Kavakos, foto Petr Kadlec Jan Fišer a Leonidas Kavakosfoto: Petr Kadlec

Prosincový návrat Jakuba HrůšiČeské filharmonii byl opět triumfem. Nabídli českou hudbu s řeckým kořením.

Koncert 15. prosince otevřela světová premiéra Sedmé symfonie op. 153 Jaroslava Krčka. Jeho hudební aktivity mají dvě cesty. Ta první, mediálně známější, je intenzivní reflexe hudebního folkloru a pramenů staré hudby, a to na platformách souborů Chorea Bohemica a Musica Bohemica, práce, jež dosud nebyla dostatečně doceněna. Souběžně s tím si vždy našel čas na kompozice náročných forem. Vedle nesčetných úprav lidových písní a tanců vznikala pozoruhodná díla, často se silným duchovním základem, jež patří do zlatého fondu české hudby posledního půlstoletí. Určitě sem řadím například Nevěstku Raab, O lux mundi, Ten, který jest nebo Ve stínu kříže. A jistě bych k nim řadil i tuto symfonii – vynikající kontaktní hudbu s meditativním ukotvením, výrazně melodickou a kompozičně virtuózní. Nejemocionálnější částí třicetiminutového díla je Largo, které v procítěné interpretaci orchestru bralo dech. Koncertantní marimba suverénního Daniela Mikoláška se sólově prosadila v posledních dvou větách. Doufám, že se tato báječná, poslechově přístupná neoklasická a neofolklorní hudba prosadí i u jiných orchestrů.

Jakub Hrůša a Leonidas Kavakos, foto Petr Kadlec Jakub Hrůša a Leonidas Kavakosfoto: Petr Kadlec

Večer měl standardní programové schéma, takže po kratší symfonii přišlo koncertantní číslo – Druhý houslový koncert H. 293 Bohuslava Martinů, dílo, které je mi od doby, kdy jsem jej na počátku století slyšel živě ve vynikajícím podání Bohuslava Matouška, velmi blízké. Kdysi byli Josef Suk a zmíněný Bohuslav Matoušek skoro exoti, když jej (úspěšně) prosazovali. V poslední dekádě jej uvádí stále více houslistů, takže stojí po zásluze vedle úhelných kamenů houslového repertoáru 20. století (Britten, Berg, Bartók, Stravinskij,  Prokofjev, Šostakovič…). Speciálně bych chtěl připomenout nezapomenutelná provedení Isabelle Faust a Julie Fischer. Jakub Hrůša koncert provedl s Leonidasem Kavakosem. Světově uznávaný houslista řeckého původu dokonce provedení sám inicioval. Noty na něj si koupil už před desetiletími a nyní jej považuje za geniálního skladatele! Doufám, že pražským provedením jeho cesta s Martinů nekončí a bude tuto mimořádnou hudbou šířit. Nicméně ještě relativně nedávno měl svět s hudbou Martinů problém. Například Julia Fischer řekla v roce 2014 Markétě Vejvodové pro Harmonii toto: „Je to opravdu zvláštní. Martinů má v současném hudebním světě velmi komplikované postavení. Podobné problémy má v Německu hudba Hindemitha, zkrátka není dobře přijímána. Ale když jejich hudbu zařadím na program – ať už Martinů nebo právě Hindemitha, musím zcela upřímně říci, že za mnou následně chodí lidé a říkají ‚to je fantastická hudba… má takové krásné melodie a je tak emotivní, je taková… vlastně romantická'. Každý je dojat, ale přitom u veřejnosti o jejich hudbě stále přetrvává všeobecně špatné mínění. Opravdu nevím proč a neumím si to vysvětlit.“ Provedení pana Kavakose bylo technicky stejně dokonalé jako u zmíněných houslistek. Jen intenzita lyrické zpěvnosti mi nepřišla tak opojná jako například u Julie Fischer. Nicméně byl to velký zážitek, který umocnila skvělá participace všech členů orchestru a vklad dirigenta, o němž je známo, že Martinů hudba je mu bytostně blízká. Bezprostřední a nesmírně sympatický byl přídavek, kdy nadšenému publiku, pozorně naslouchajícímu orchestru a natěšenému dirigentu sedícímu v hornové sekci zahrál Leonidas Kavakos v pozici sekundisty společně s koncertním mistrem Janem Fišerem dvě etudy Bohuslava Martinů. Bylo to milé, upřímné a virtuózní muzicírování.

Po pauze přišel vrchol večera – Sinfonietta Leoše Janáčka. (Dirigent zvolil edici Universal Edition Wien – Jiří Zahrádka, ale provedl v ní po vlastní úvaze leckteré změny.)  Hojně hraná a přesto pokaždé trošičku jiná. Na varhanní empoře bylo rozeseto pod vedením Stanislava Masaryka dvanáct hráčů na trubku, bastrubku a tenorovou tubu, kteří rozzářili Dvořákovu síň Rudolfina jásavou vstupní Fanfárou i dovětkem ve finálním Allegrettu. Sinfonietta v podání hudebního vizionáře Jakuba Hrůši byla integrálním kontrastem k předchozí hudbě večera, opojným zlatým amalgámem moravského génia. Až v této hudbě mohl orchestr, zvláště pak dechová sekce, ukázat své světové kvality. Byl to neuvěřitelný zážitek, jistě jedno z nejlepších provedení, které jsem měl v životě možnost slyšet. Velkolepý večer.

Na závěr si dovolím být provokativní. Když jsem poslouchal vzrušující Krčkovu hudbu, nemohl jsem se zbavit myšlenky, že pevně ukotven ve 20. století, jako by symbolicky navazoval na Bohuslava Martinů. Bylo by přirozené, ač je to proti logice tradiční stavby koncertů, kdyby večer zahájila právě hudba Martinů. Třeba se jednou dočkám, že dramaturgové orchestrů a festivalů budou rozbíjet desítkami let praxe zažité formální floskule.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.