pátek, 25. listopad 2022

Večer české hudby s Rattlem a Koženou

Napsal(a) 

Simon Rattle, foto Petra Hajská Simon Rattlefoto: Petra Hajská

Abonentní koncert České filharmonie řady A2 přivítal své letošní rezidenční umělce, Magdalenu KoženouSimona Rattla, a to v ryze českém programu, sestávajícím z děl Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Hanse Krásy a Gideona Kleina.

Večer otevřel Holoubek, symfonická báseň op. 110, poslední ze čtveřice programových skladeb na náměty z Erbenovy Kytice, které Dvořák zkomponoval v roce 1896. Holoubek se držel relativně nejlépe v hodnocení české muzikologie prvé poloviny 20. století (byl hodnocen jako hudebně nejsevřenější, oproti prý nadměrně literárně popisným prvým třem symfonickým básním), zato v době své brněnské premiéry (1898, pod taktovkou Janáčka) a zejména pak po vídeňském uvedení, byl ostře kritizován z pozic formalistické estetiky. Dnes těžko chápeme výtky Eduarda Hanslicka, nemile překvapeného Dvořákovým odklonem od absolutních žánrů, že se tak autor zpronevěřuje své dosavadní tvorbě. Rattle s Českými filharmoniky rozehrál do plné barevné šíře potenciál plnokrevné partitury a dosáhl velmi dramatického vyznění všech takřka scénicky živoucích situací (marcia funebre – falešný nářek vdovy-travičky, allegro – setkání s mladým mužem, molto vivace – svatební veselí, andante – hřbitovní scéna se smutně vrkajícím holoubkem, který nakonec dožene ženu k sebevraždě). Pochvalme výtečné kontrabasy ve chmurném vstupním pochodu, břeskné žestě i opulentně znějící basklarinet. Tichý, klidný závěr nezněl pod Rattlem jako pravé vykoupení, spíš jen jako prosté smíření s tragickým vyústěním baladického příběhu. I tak nemohlo uniknout naší pozornosti, o kolik více porozumění má jinak hluboce věřící Dvořák pro bědnou sebevražedkyni, než Erben. (Dopustila se přece, z hlediska křesťanské víry, už druhého zločinu.)

Magdalena Kožená, foto Petra Hajská Magdalena Koženáfoto: Petra Hajská

Následoval výběr z Večerních písní, posbíraný z opp. 3, 9 a 31 Antonína Dvořáka, na texty Vítězslava Hálka, v komorním, citlivém podání Magdaleny Kožené, jež zúročilo všechny podstatné kvality těchto písňových cyklů, vzniklých nejpozději v roce 1876. Výrazově spíše cudná zdrženlivost, tu a tam vzkypělá do ostřeji profilované exprese, spíše v gestu než ve zpěvní lince, vycházela z náladového ukotvení písní, ovšem podporovala také jejich určitou monotónnost. Dvořák se pokusil na počátku 80. let o jejich revizi, podle mého soudu jen s částečným úspěchem, dokonce ve dvou případech (Mně zdálo se, op. 3/2 a Já jsem ten rytíř, op. 3/3) klavírní part sám upravil pro malý orchestr. Magdalena Kožená provádí Večerní písně v původní podobě s klavírem, takto je i nahrála pro DG. Pro účely orchestrálního provedení však požádala Jiřího Gemrota, aby zinstrumentoval i zbytek. Vyslechli jsme tedy celkem sedm orchestrálních písní, společně i se dvěma písněmi z op. 2 (jenž vznikl přepracováním šesti písní z cyklu Cypřiše z roku 1865, na texty Gustava Pflegera Moravského), v decentní, nenápadné instrumentaci a stejně tak decentním podání. Po jejich vyslechnutí nemohu říci, že bych dal přednost této orchestrální podobě před komornější klavírní verzí. Cyklus teď působí jako takový zvláštní hybrid, z nějž se vytratil původní charakter schubertovsko-schumannovského liedu, ale moc dvořákovsky to rovněž nezní.

Po přestávce zazněly písně dvou terezínských tvůrců, nejprve Čtyři orchestrální písně, op. 1 (1921) Hanse Krásy, na texty Christiana Morgensterna, a poté Ukolébavka Gideona Kleina (1943, opět v instrumentaci Jiřího Gemrota). Krásův cyklus doporučoval soudobý kritik Ernst Rychnovsky, nikoli nepřípadně, pojmenovat spíše Čtyři orchestrální grotesky, aby nevyvolávaly falešná očekávání. Skutečně, ostře sarkasticky vyhrocený, ironický odstup Krásovy hudební dikce, v reakci na Morgensternovu poezii nonsensu, takovéto označení plně ospravedlňuje. Pozapomenuté dílo bylo znovuobjeveno a provedeno až v roce 1991, a mohli jsme tedy uvítat vzácnou příležitost seznámit se s touto Krásovou prvotinou. Pikantní instrumentace autora, jenž si pohrává s básníkovým břitkým smyslem pro nesmysl, a kongeniální provedení Kožené a Rattla zanechalo osvěživě vzácné dojmy čehosi v hudbě málokdy slýchaného – byť je humor Morgensternových Galgenlieder opravdu hodně šibeniční. Naprostý kontrast přinesla Kleinova Ukolébavka, přednesená Koženou v hebrejštině. Mnoho emocionálních hladin zde opalizuje v expresivní pestrosti, neobvyklé v tomto žánru, podporováno i durmollovou labilitou. Vystoupení Magdaleny Kožené zanechalo jen jedno přání nevyslyšené. Aspoň jeden přídavek pro nadšeně aplaudující publikum.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

To však večer teprve spěl ke svému vrcholu. Očekávatelně se jím stal Janáčkův chef-d’œuvre, orchestrální rapsodie Taras Bulba (1918), jedno z nejvýznamnějších děl 20. století. Je mnohými autory dovozováno, že Dvořákův Holoubek svou instrumentací ovlivnil Janáčkův hudební jazyk od Jenůfy dále, a zejména pak v Tarasi Bulbovi. Večer byl tedy zajímavě dramaturgicky zarámován, a každý mohl svou sluchovou zkušeností seznat, kolik je na této tézi pravdy. V každém případě je vyspělý Janáčkův jazyk již na míle vzdálen Dvořákovu pozdnímu romantismu, a to i po stránce instrumentace, která je mnohem zvukově brutálnější, vyostřenější, tvrdší. Přesně tyto kvality dokázal Rattle v partituře vyhmátnout a díky skvěle disponovaným filharmonikům podat s imponující přesvědčivostí. Orchestrální plenum, podporované stříbrným zvukem varhan, obsahovalo všechny barvy a tonální kvality, jež může relativně modernistická partitura nabídnout. Rattlova zvuková představa se blíží té Kubelíkově, pokud jde o brutální syrovou ostrost, méně už pokud jde o rafinovanost – lze-li ovšem srovnávat živé provedení se studiovou nahrávkou. Katarze, která trochu chyběla u Holoubka, se nakonec dostavila.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.