sobota, 17. září 2022

Věc Makropulos v Národním divadle koncertně

Napsal(a) 

Eva Urbanová, foto Zdeněk Sokol Eva Urbanováfoto: Zdeněk Sokol

Koncertní provedení kteréhokoli operního díla nemůže být ničím víc než invalidní podobou operní inscenace, neboť pouze ona je adekvátním tvarem onoho Gesamtkunstwerku. Stává se, že se provedení hudební složky operního díla ujme nedivadelní symfonická instituce, avšak u divadla, zejména pak u vrcholového podniku dotovaného ministerstvem kultury považuji koncertní uvedení opery za dramaturgické faux pas. Můžeme připustit výjimky, u nichž by koncertní provedení opery bylo ospravedlnitelné, Janáčkova Věc Makropulos by k nim však patřit neměla tím spíš, že je v podstatě konverzačním typem opery. Leoš Janáček je výsostným dramatikem a stěží můžeme připustit, že by některá z jeho oper (co například Její pastorkyňa?) nebyla v Národním divadle uvedena ve své celistvé podobě, tedy jako inscenace. Proč tedy koncertní verze Věci Makropulos?

Jana Sibera, Michal Lehotský, foto Zdeněk Sokol Jana Sibera, Michal Lehotskýfoto: Zdeněk Sokol

Účast orchestrální složky na jevišti už sama o sobě zvýrazňuje úlohu orchestru a potlačuje výkony sólistů stojících před ním. Množství postav a postaviček této opery a jejich divadelně, dramaticky promyšlená existence na jevišti zaniká, je-li nahrazena pouhým zpěvem bez akce, byť by byl sebekvalitnější. Navíc bylo koncertní nastudování uvedlo Národní divadlo pouze dvakrát (11. a 14. září) a při jeho premiéře nebylo hlediště příliš obsazené.

, foto Zdeněk Sokol foto: Zdeněk Sokol

Koncertní verzi Věci Makropulos dirigoval nový hudební ředitel opery Národního divadla Robert Jindra a pod jeho vedením interpreti podali soustředěné výkony. Part Emilie Marty vycizelovala Eva Urbanová do minuciézních výrazových nuancí, v nichž jen občas popřála hlasu větší dynamické vyznění s výraznými náhlými crescendy a diminuendy. Většinu role pojímala parlandově a v niterné pianissimové drobnokresbě. Nechala do partu Emilie Marty proniknout i náznaky smyslu pro ironický humor, je však otázkou, mohla-li během pouhého koncertního večera vytvořit celistvější podobu té více než třistaleté mnohovrstevnaté osobnosti. Kvalitně obsazení pěvci se pochopitelně drželi svých notových partů a pokud občas naznačili vztah k ostatním jednajícím postavám a pokusili se o herecký náznak situace, záviselo to jen na nich samotných. Alberta Gregora zpíval Aleš Briscein, škoda, že neměl příležitost tuto postavu vytvořit – ale tak bychom se mohli vyjádřit o většině pěvců. Byli to: Solicitátor Vítek – Michal Lehotský, Kristina – Jana Sibera, Jaroslav Prus – Adam Plachetka, Janek – Josef Moravec, Dr. Kolenatý – Jan Martiník, Strojník – Ivan Kusnjer, Poklízečka – Yvona Škvárová, Hauk-Šendorf – Jaroslav Březina, Komorná – Michaela Zajmi.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.