sobota, 24. listopad 2007

Věc Makropulos s Kingkongem - Paříž

Napsal(a) 

Věc Makropulos s Kingkongem - Paříž Věc Makropulos s Kingkongem - Paříž

Představení Janáčkovy opery Věc Makropulos v Opera Bastille (Opera National de Paris, 27. 4.) se vyznačovalo nejméně čtyřmi zvláštnostmi. Zaprvé bylo o více než 30 minut delší než deska považovaná ve světě za standard - Mackerrasova Makropulos s Elisabeth Söderström a Wiener Philharmoniker; zadruhé hudební složka nebyla ani příliš hlasitá, ani příliš rychlá a troufalá - tak se u Janáčka nejlépe zakrývají mezery dirigentské vize a zpěváků; zatřetí představení dirigoval sice mladý, ale znamenitý dirigent z Brna, o kterém ještě hodně uslyšíme; začtvrté seděli jsme jako v kině - bez přestávky, s Marylin Monroe, popcornem a Kingkongem.

Začneme od příčiny. Jak se pragmaticky krátká Makropulos prodloužila? Nebylo to ani premiérou nové světoborné verze obohacené například o hudbu Janáčkových ztracených manuskriptů nebo meziher, ani nešlo o neprodloužení přestávky, protože žádná nebyla - režisér se pravděpodobně rozhodl nepřerušit unikátní dramatickou gradaci opery, což ještě více zdůraznilo její filmové proporce, které tak nabraly nový smysl. Příčinou prodloužení byla vizionářská myšlenka drigenta Tomáše Hanuse. Hanus se prostě rozhodl, že pomalejší tempa, která podle něj sledovala určitou danou, zakódovanou vnitřní logiku opery, odpovídají jeho představě o Makropulos lépe. Nejdříve se dostavila rozpačitá reakce z určitého čekání na dobře známý a zažitý hudební spád (navíc tempové relace jsou u Janáčka často jen dohadem a kamenem úrazu interpretů a interpretací), ale někde v druhém dějství jsem začala být Hanusově představě stoupající mírou vděčná. Nejenže jsem konečně uslyšela spoustu před tím nepovšimnutých pasáží, které se teď jakoby mávnutím kouzelného proutku vynořily z hudební masy, ale tato pomalejší a zároveň kontemplativnější verze mi taky ukázala Janáčkovo hudební mistrovství z úplně jiného úhlu - nejen jako okamžitý kontrast rytmicky a barevně odlišných úseků následujících v rychlém sledu pro určité expresivně dramatické sebeuspokojení, ale spíše jako organicky (nekontrastní) celek, v kterém jednotlivé charakterově odlišné úseky a tempa na sebe logicky navazují, vyplývají jedno z druhého a tím budují dramatický spád sice menší lokální rychlosti, ale o to intenzivnější finální hloubky a opodstatněnosti. Taková verze také doslova osvobodila jednotlivé operní charaktery z přílišné nadvlády orchestru, a to respektováním delikátní dynamické rovnováhy této konverzační opery: zpěváci nemuseli být co nejblíže k hledišti, aby prokřičeli janáčkovské doprovody a byli tím obdivováni. Tak například vynikající Angela Denoke v hlavní úloze zhýralé a nešťastné Emilie Marty a la Marilyn Monroe mohla kdykoliv snadno "překřičet" orchestr, aby ukázala, že v tomto představení je hvězdou ona. A také byla. Její důrazný, dramatický, někdy měkčí, někdy drsnější, ale vždy přesný soprán (v této opeře je přesnost skoro nedosažitelná) a přesvědčivý tenor Gregora - Charles Workman - byly opravdovými uměleckými skvosty. Kristina (také poklízečka) - Karine Deshayes - a Janek - Aleš Briscein - rovněž zářili, i když ve stínu Marty.

Úroveň česky zpívaného libreta byla nerozlišitelná od domácích inscenací. Ze hry orchestru bylo cítit, že koncepci mladého dirigenta pochopil a plně respektoval. Frázování ansámblu bylo také vyjímečné - konečně jsme slyšeli Janáčka primárně jako melodika; jeho sčasovky a melodická jádra najednou vzkvétaly a nejenom rozbíjely tok svébytné hudby. Moderní režisérská vize

Krzystofa Warlikowského ještě více nutila k vychutnání hudebních detailů, ruku v ruce s vysoce vizuálně laděnou scénou a kostýmy - Malgorzata Szczesniak - i filmovými klipy včetně dokumentu s Marilyn Monroe a dalších účinných efektů - Denis Guéguin - promítaných na pozadí. Warlikowsky nám svou interpretací Čapkova filozofického sci-fi libreta nasadil "brouka do hlavy": všechny divy (primadonny) a ženské celebrity jsou v podstatě jenom jedna, dlouho žijící žena, hlavní představitelka Elina Makropulos alias Emilie Marty, která měla za 337 let svého života možnost rozvinout své talenty do hvězdné výše, které se žádná smrtelnice nevyrovná. Jako kulisu režisér použil také monumentálního kingkonga s krvavýma očima, který v Paříži vyvolal malou operní senzaci. Taková verze Makropulos nutí člověka k zastavení, aby přemýšlel o věcech již dávno domněle vyřešených a řešil je znovu, ale s o to větším porozuměním a láskou k věcem janáčkovským i lidským. Vřele doporučuji.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.