úterý, 21. únor 2012

Ve znamení baletu

Napsal(a) 

Koncert Pražské komorní filharmonie dne 18. 12. byl ve znamení baletu, byť provázen přesmutnou událostí, neboť ten den zemřel prezident Václav Havel. Dirigent Jakub Hrůša , jako vždy velmi koncentrovaný a inspirující svůj orchestr k maximální herní angažovanosti, dal na program díla, která buďto byla napsána s vidinou tanečního ztvárnění, nebo která znám z baletního světa. „Baletními“ kusy byly Stravinského Pulcinella a Martinů Ruce (více o baletu na str. 25). Stravinskij večer uzavíral a byla to tečka vpravdě mistrovská, v které se blýskli i sólisté PKF. Martinů byl uveden díky podpoře Nadace B. Martinů, Institutu B. Martinů a Martinů Circle v novodobé premiéře. Bylo dobře, že se mohlo publikum 21. století seznámit s tak kvalitní hudbou, nicméně provedení vyvolalo i otázky a pocit otevřenosti. Škoda že neznáme celou skladbu! Hvězdou večera měl být violoncellista Daniel Müller-Schott , který nejprve zahrál Čajkovského Rokokové variace a posléze Dvořákův Klid lesa , který dirigent v expozé věnoval památce Václava Havla. Sólista je kvalitním hráčem, nicméně měl smůlu, že jsem slyšel v říjnu v koncertu České filharmonie Čajkovského v podání Alisy Weilerstein, která je cellistkou jiné kategorie, a že znám provedení Dvořáka od Tomáše Jamníka nebo Michala Kaňky. Je to už druhé pražské hostování německého cellisty, které u mě vzbudilo rozpaky.

Naprosto unešen jsem byl z Prokofjevovy 1. symfonie op. 25. Byla doslova „klasická“ – přesná, krystalicky čistá, hodně komorní, s kouzelně sladkými detaily. Pražská komorní filharmonie sice nemá na vedoucích postech nejlepší tuzemské hráče daných oborů, nicméně jako celek je brilantní, což je nepochybně hlavně zásluha dlouhodobé intenzivní péče všech dosavadních šéfdirigentů.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.