pátek, 2. listopad 2018

Ve vídeňském Vilému Tellovi bojují gangy i letadla

Napsal(a) 

, foto Moritz Schell foto: Moritz Schell

A jsou tu zase. Hrdinové z dávných staletí vybavení moderními puškami, kravatami, nátělníky, vojenskými uniformami. „Povinné“ atributy současné operní režie se tentokrát sešly v Rossiniho Vilému Tellovi, kterého uvedla vídeňské scéna Theater an der Wien.

Poslední Rossiniho opera, a současně první, jež byla od počátku psána pro Paříž a ve stylu velké francouzské opery (některé své dřívější „francouzské“ opery Rossini přepracoval z původní italské verze), přirozeně pojednává o svobodě i nesvobodě a jako paralelu využívá starou legendu o švýcarském ostrostřelci ze 14. století. Předlohou bylo drama Friedricha Schillera.

Zachovat dobu děje je však dnes v opeře v podstatě zakázáno a vymyslet skutečně působivou moderní stylizaci, hýřící fantazií a myšlenkově uspořádanou, umí málokdo. Režisér Torsten Fischer ve své produkci Viléma Tella opakuje všechna známá klišé. Co byl dřív popisný realismus se svou lepenkou a vymalovanými kulisami, to je dnes prvoplánová aktualizace na sterilně chladném scénografickém pozadí. Místodržící Gessler je tak plakátová paralela k Hitlerovi, že vůbec nebudí strach či despekt, spíš úsměv. Kdo je habsburská princezna Matylda, není napohled jasné, v tištěném programu ale režisér nadhazuje jméno německé odbojářky Sophie Scholl.

, foto Moritz Schell foto: Moritz Schell

Vzpurné Švýcary, připomínající spíš partyzány, ohrožuje jednotka v maskáčích, která jakoby vypadla z nějaké bojové akce v dnešních válečných zónách. Tell má džíny s vestou a je záhadou, proč používá (byť zjevně moderní) samostříl, a nepořídí si samopal. Asi proto, že je nutno dodržet aspoň scénu, v níž hrdina sestřelí šípem jablko z hlavy svého syna. Jinak ale inscenace připomíná spíš válku různých gangů či snad dvou krajně nesympatických armád, jimž nad hlavami létají (v projekcích) bojová letadla, než příběh o sympatickém boji utlačovaného národa za svobodu. Při scéně přísahy si Švýcaři uvazují černé kravaty, asi proto, že do boje se musí jít v gala. A během slavné předehry zametají sníh. Proč, neví asi ani bůh, jen režisér.

Do děje se režisér navíc rozhodl vtlačit psychologické zákruty a řešit otázku, zda má člověk ve jménu osvobozovacího boje právo zabít jiného člověka, neboli jestli Tell dělá správné, když usmrtí Gesslera. To naznačuje už zápas, k němuž dojde při slavné předehře. Nezdá se ale, že by Tell měl výčitky svědomí. Navíc režisér ho odsunul spíš do pozadí a do popředí postavil jiného Švýcara, Waltera Fürsta, u Rossiniho vedlejší figuru. Jako šedovlasý manipulativní mafioso prochází dějem po boku Tella a v závěru opery se pyšně obleče do uniformy mrtvého Gesslera. V hudebně jásavém finále tedy pouze jednoho diktátora vystřídal jiný.

, foto Moritz Schell foto: Moritz Schell

Těžký náklad neuspořádaných idejí, naložený na v zásadě přímočaré dílo, způsobuje, že výsledný dojem je naprosto opačný než v představách režiséra asi měl být: studený, odtažitý, znemožňující jakoukoli identifikaci s postavami. Člověk jen mechanicky, bez zájmu sleduje dění na jevišti, naprosto nezasažen žádným obrazem, prostě ničím, ani zabitím Melchthala (z něhož režisér namísto Arnoldova otce udělal bez nějakého zvláštního důvodu Arnoldova bratra-duchovního, včetně změn v textu), rozmáčknutého snižující se plošinou, na níž stojí Gessler. Stejné či podobné šablony už totiž viděl mockrát, režiséři je prostě jen přesazují z jednoho kusu na druhý. Pokud z něčeho mrazilo, tak z pocitu, že svoboda je dnes takovou samozřejmostí, že na díla, která ji zosobňují (kromě Viléma Tella třeba i Fidelio), se dnes pohlíží málem skepticky a její vytoužené dosažení je relativizováno. Jenže svoboda vůbec nemusí být samozřejmostí. A pokud právě to mělo být naopak poselství inscenace, tak ho režisér nedokázal vyjádřit.

Naštěstí bylo možné se před režisérovými nápady uchýlit pod ochranná křídla hudebního nastudování a pěveckých výkonů. Vilém Tell (francouzsky Guillaume Tell) sice formálně odpovídá žánru grand opéra, ale celkově vzato je to italská belcantová opera se vší svou výrazovou silou, pouze komponovaná na francouzské libreto a „dobarvená“ koloritem horské krajiny. Je také značně dlouhá, v Theater an der Wien se rozhodli pro škrty v tanečních scénách, ostatně také kdo a jak by v této produkci tančil…

, foto Moritz Schell foto: Moritz Schell

Vídeňské symfoniky vedl venezuelský dirigent Diego Matheuz, odchovanec projektu El Sistema. Bylo zajímavé pro jednou slyšet slavnou předehru z orchestřiště a ne z koncertního pódia, kde bývá coby výplň recitálů operních hvězd často hrána jako třaskavina, rychle, tvrdě a zběsile. Matheuz to s tempy a vnějškovým efektem nepřeháněl, soustředil se na vypracování frází, vyzpívání instrumentálních melodií a také v dalším průběhu večera zdůrazňoval hlavně lyrický půvab a zpěvnost díla a poskytl příjemnou podušku hlasům.

Všechny pěvecké výkony byly velmi dobré, jeden přímo vynikající. To nebývá obvyklé ani na světových scénách, zvláště když jde o tak náročnou operu. Onen vynikající výkon podal tenorista John Osborn v úloze Arnolda, vyšperkované mnoha vysokými tóny. Americký pěvec byl při jejich vypalování suverénní a i jinak předvedl precizní intonaci a nosný, koncentrovaný zvuk, který měl jak sílu, tak kultivovanost. Barytonista Christoph Pohl má pro Tella příjemný, mužně-lyrický baryton, dobře se poslouchal i plný, měkký soprán Jane Archibald v roli Matyldy, Anita Rosati zpívala s mladistvou svěžestí Tellova synka Jemmyho, basista Ante Jerkunica měl pro Gesslera náležitě tmavý sonorní bas. Ani obsazení dalších rolí nemělo vyloženě slabé místo. V souladu s režisérovou koncepcí vystupoval do popředí Edwin Crossley-Mercer jako „šedá eminence“ Walter Fürst, valnou část večera přítomný na jevišti coby většinou němá postava.

, foto Moritz Schell foto: Moritz Schell

Při představení 27. října nastala situace, kdy představitelka Tellovy ženy Hedviky Marie-Claude Chappuis pro indispozici nemohla zpívat. Divadlo to vyřešilo lehce kuriózním způsobem, který se ale v současnosti nezřídka používá: Chappuis na jevišti pouze otvírala ústa a part z orchestřiště zpívala náhradnice Monika Walerowicz. Dlužno dodat, že za daných okolností velmi pěkně a procítěně. A tak, když si člověk přestal všímat nesrozumitelných obrazů na jevišti, vymýšlel si vlastní a jen poslouchal zpěváky, orchestr a v neposlední řadě famózní Sbor Arnolda Schönberga, strávil v Theater an der Wien přece jen příjemný večer.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.