pátek, 19. srpen 2011

Varhany a hokej na Pražském jaru

Napsal(a) 

Varhany a hokej na Pražském jaru, foto © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek Varhany a hokej na Pražském jarufoto: © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

S radostí chválím Pražské jaro za to, že se nevyhýbá zařazování varhanní hudby do své programové nabídky. Už poněkolikáté mohli díky tomu početní zájemci navštívit specializované Dny pražských varhan. Dostali se tak opět na místa, o která by jinak sotva zavadili. V Praze se sice koná dost tzv. turistických varhanních koncertů, většinou Pražany právem zcela ignorovaných, dramaturgicky hodnotné však potkáme výjimečně. Varhanní pondělky pořádané Českou filharmonií byly zrušeny už dávno, před několika lety došlo i na Varhanní léto v Obecním domě. Se slabou návštěvností se bohužel potýkají varhanní koncerty pořádané FOK v kostele sv. Šimona a Judy či ve Smetanově síni. Za pozornost stojí i varhanní festivaly Audite organum (pořádaný v kostele sv. Jakuba) či Pražské varhany FOW a některé koncerty v Břevnovském klášteře.

Se zájmem početného publika se setkal pražskojarní koncert Martina RostaPavla Černého ze skladeb pro čtyřruční varhany pořádaný dne 14. 5. v evangelickém kostele U Salvátora na Starém Městě Pražském na nových varhanách firmy Hermann Eule z Budyšína. Vedle známých autorů (Mozart, Mendelssohn, Schubert) jsme mohli vyslechnout i díla skladatelů spíše neznámých, jakými jsou Adolf Friedrich Hesse, Christian Gottlob Höpner, Johann Heinrich Löffler či Gustav Merkel. Dramaturgie koncertu byla vynikající, přestože se při podobných srovnáních často ukazuje, že někteří tvůrci byli zapomenuti vlastně právem. Jde sice zpravidla o autory seriózně komponující, přesto však jejich eklektický styl a místy i přemíra stále dokola se opakujících harmonických sekvencí může posluchače unavit. Rost s Černým však předvedli impozantní výkon zejména v oblasti bezchybné souhry a pečlivé volby temp i registrace. U romantické hudby by asi každý sám za sebe volil bohatší agogické ztvárnění hudebních frází, což by ovšem při čtyrruční hře přineslo pro souhru značná rizika.

Hodně jsem se těšil na 15. červen, kdy na mých nejoblíbenějších pražských varhanách v kostele u Panny Marie před Týnem účinkoval jeden z nejvýznamnějších varhaníků současnosti, miláček mnoha generací nadšenců pro starou hudbu, vynikající hudebník a zároveň erudovaný hudební vědec, letos třiaosmdesátiletý Luigi Ferdinando Tagliavini . Týnské varhany byly příkladně restaurovány v roce 2000 německou firmou Klais z Bonnu. Tagliavini na týnských varhanách, to mohl být vrcholný zážitek. Mé zklamání však bylo nepředstavitelné. Tagliaviniho výkon byl totiž spíše tušen, než slyšen.

Na Staroměstském náměstí byla onoho dne přítomna obří obrazovka pro sledování posledních dvou zápasů v hokejovém šampionátu. Spíše než o samozřejmě naprosto profesionálním a bezchybném výkonu sólisty mohu tedy referovat o vzdouvajících se vlnách řevu nadšeného či chvílemi méně nadšeného davu a o jakési kapele, která v přestávkách mezi třetinami a po ukončeném zápasu provozovala každému běžně známý ryk a hlavně dusot automatického bubeníka v dynamice opravdu nesnesitelné, a to i uvnitř kostela. Varhany po většinu času vytvářely vůči této absurdní zvukové ohavnosti pouze ševelivou mlhu, kdy jemné nuance zvukových barev či interpretačních fines byly téměř neuchopitelné. Přímo hrůzně zrůdně působily okamžiky, kdy některé z mužstev dalo gól. Není třeba mě podezřívat z antipatie ke sportu či konkrétně k hokeji. Na stadionu jsem sice nikdy nebyl, ale v televizi se občas na hokej podívám. Jenže! Máme-li svobodu, pak tedy svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda moje. Přičemž v tomto případě byla svoboda všech, kdo si zakoupili lístek a šli na koncert do Týnského chrámu, brutálně pošlapána. Příšerným zážitkem byla i cesta z kostela, kdy jsme klopýtali skrze Staroměstské náměstí odpadky doslova poseté. Podle mého soudu nepatří obří obrazovky a „lidové veselice“ do center měst.

Onen nedělní zážitek byl sice extrémní, ovšem trend je jasný a neúprosný. Za několik uplynulých desetiletí se u nás i všude ve světě rozmáhá totéž. Neúcta k soustředěnému tichu. Ignorování práva na klid. Říkají mnozí: proč vám vadí, že řvu? Mně taky nevadí, že jste zticha. Podobně tomu bývalo a mnohde dosud je s kuřáky. Proč vám vadí, že kouříme? Nám také nevadí, že nekouříte! Stejná argumentace, stejné blbství. Trend vzkvétající ignorance a arogance se bohužel netýká jen hokeje na náměstí, ale i kostelníků důležitě cinkajících klíči při pianissimu varhan, nebo rodičů hrdě přinášejících na koncerty svá ubohá brečící mimina. Nestálo by zato se vzbouřit?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.