středa, 23. prosinec 2015

Vánoční koncert PKF - Prague Philharmonia se svěžestí jara

Napsal(a) 

Emmanuel Villaume, foto PKF Emmanuel Villaumefoto: PKF

Závěrečný koncert festivalu Dny Martinů 2015 provedla PKF - Prague Philharmonia, nepatrně doplněná studenty či absolventy HAMU. Koncert byl lehce časově předsunutý, neboť na něm nezněla hudba vánoční, ale plus minus jarní. Už úvodní skladba, Serenáda Bohuslava Martinů H 199 dala najevo, že relativně nízký věkový průměr orchestru jim dovoluje druhý den po příletu z Ománu podat výkon, na němž není znát ani stopa únavy z cesty a tříhodinového časového posunu. Na koncertě, věnovaném francouzskému espritu bylo skoro vše svěží, rozdychtěné, supervirtuózní a pestré až k nevíře. Čtyřvětá Serenáda se neozývá z podia příliš často, možná i proto, že klade na orchestr po rytmické stránce mimořádné nároky. Třetí věta svištěla v takovém tempu, že na jakoukoli nepřesnost v řádu desetiny sekundy nebylo ani ždibíček místa. Orchestr komornějšího rozměru cítil rytmický puls naprosto jednolitě. Je ovšem pravdou, že na úspěchu celého večera měl zásadní podíl francouzský dirigent Emmanuel Villaume, který se tímto výkonem oficiálně ujal místa šéfdirigenta tohoto tělesa. Předchozí spolupráce na významných projektech (nahrávka s A. Netrebko pro DGG aj.) vzbudila takové oboustranné sympatie, že nástup na šéfovské místo proběhl téměř samočinně. Villaumovo gesto je výmluvné, výrazné až taneční, výsledek jeho posedlosti hudbou. Celý koncert poctivě odpracoval, tentokrát byla taktovka slyšet. Serenáda vznikla za 7 let poté, co Martinů nastoupil k Albertu Rousselovi, jehož hlavním úkolem bylo vnést do hudebního myšlení českého skladatele smysl pro francouzskou „clarté“, řád, jasnost. Martinů se věnováním Serenády Rousselovi za jeho lekce „odvděčil“ a předvedl, čemu všemu se u něj naučil. Roussel byl na věnování pyšný, údajně se měl vyjádřit, že by Serenádu rád napsal on sám. Neoklasická radostná hudba předvádí Bohuslava Martinů v nejlepším světle. Jak zajímavé kontrasty vytvoří pouhým otevřením velké sekundy na malou tercii! Oba housloví sólisté, koncertní mistři skupin, Jan Fišer a Jan Adam, potvrdili, že se mohou kdykoli postavit před orchestr jako sólisté. Ostatně takových je v orchestru hodně – a je to poznat.

Andrew von Oeyen, foto PKF Andrew von Oeyenfoto: PKF

Následující klavírní Koncert G dur Maurice Ravela je super vděčnou kompozicí za předpokladu super sólisty. Představuje – li něco francouzský esprit v krystalické podobě, pak tato skladba. Lyrická věta nikde nesklouzne do sentimentality a krajní věty jiskří virtuozitou a vtipem. Sólista večera, šestatřicetiletý Američan s holandskými a německými kořeny, Andrew von Oeyen, má za sebou oslnivou dráhu virtuosa od deseti let. Vystupoval s předními americkými orchestry, i po celém světě. Prošel mnoha školeními na Columbia Univerzity, Juilliard School a jinde, ale především je to vypracovaný talent mimořádné úrovně. Odchován svobodnou Amerikou, přišel ležérně v sametovém saku s rozhalenkou u černé košile. Vnější formality jej nezajímají, neboť je opulentně vynahrazuje svým Uměním. U nástroje sedí klidně, dávaje tak najevo maximální možné soustředění a technický nadhled, který mu dovoluje dát každému detailu smysl, ať v rychlých větách či pečlivě budované střední části. Jeho diferenciace tří melodických pásem v rozmezí od pianissima do mezzopiana brala dech. Dirigent s orchestrem se mu pověsili na krk a vytvořili partnerství vzácné vyváženosti, co chvíli komentujíce příběhy v klavíru. Pianisté si patrně všimli nekurzovsky postavené ruky v některých kantilénách, kdy ve snaze o co nejměkčí úder hrál Andrew zdola, pod klaviaturou. Přídavek Meditace z Massenetovy opery Thaïs byl lekcí pro všechny smyčcaře v sále, jak zrušit vertikální puls a kreslit kantilénu výlučně horizontálně, aniž by se zpronevěřil jednotlivým rytmickým útvarům. Apartní byla také nepatrná, leč zjevně záměrná nesouhra obou rukou. Třívteřinové absolutní ticho před výbuchem nadšení dalo najevo, že se mu podařilo publikum očarovat. Jeho úsměv není reklamou na zubní pastu, spíše se krátce zašklebí a tváří se zas normálně. Také v soukromém rozhovoru je zcela civilní, nic nepředstírá, aniž se cudně stydí stylem „já nic, to všechno limonáda…“ Ukázkově svobodný umělec.

Po pauze zazněla Francouzská suita skladatele a muzikologa Maurice Emmanuella (1862 – 1938). Ve Francii je patrně ceněn víc, než kde jinde, ale šestidílná suita barokních tanců působila vedle lesklých opusů Martinů, Ravela a Debussyho méně atraktivně. Sice to byla hudba na solidní úrovni, bylo znát, že studoval Rejchova díla, (napsal o něm první francouzskou monografii) ale vedle tak pikantních jídel, jako uvařili tři zmínění kuchaři, působí jeho jinak jistě chutná bramboračka poněkud fádně. Asi by lépe vynikl v jiném sousedství.

PKF - Prague Philharmonia, foto PKF PKF - Prague Philharmoniafoto: PKF

Závěrečná dvoudílná symfonická suita Jaro (Le Printemps) měla zvláštní osud. Byla jednou  ze čtyř skladeb, které Debussy začal psát v Římě, aby dokázal Institutu, že si Římskou cenu v roce 1884 zasloužil právem. Skladba byla přijata komisí vlažně, neboť její členové nebyli impresionistickému stylu nakloněni, ba naopak. Navíc originální partitura pro sbor na vokály a orchestr shořela ve vazárně a dílo se zachovalo pouze v úpravě pro dva klavíry. Této verze se zmocnil varhaník a dirigent Henri Büsser(1872 – 1973) a v roce 1913 skladbu upravil pro symfonický orchestr s klavírem. V této podobě dílo zaznělo na nedělním koncertě. Proč se k dílu nevrátil sám Debussy, se dnes už nedozvíme. Třeba se mezitím dostal vnitřně jinam a nechtěl se k „povinnému“ dílu vracet. Nicméně hudba je to skvostná, vskutku jarní (inspirací prý byla Boticelliho Primavera), tlumočená s plným nasazením orchestru doplněného o 3 trombony.

Nový image PKF určitě zesiluje obrácení hráčů tváří k publiku kdykoli vstanou. Pohled na spanilé mladé lidi, tvořící hudbu zahrnující publikum záplavou krásna, bez pomoci technických berliček a playbacků, potěší každého, kdo touží po uchování hodnot ekologicky čistých, bez snahy o ošklivost za každou cenu. Až po tu závěrečnou společnou úklonu, kterou orchestr právem završil nádherný večer.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.