čtvrtek, 5. prosinec 2019

Vadim Repin a Andrei Korobeinikov podali svěží elixír čisté hudby

Napsal(a) 

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Napsat něco odpovídajícího o dojmu, který si odnáší posluchač z koncertu, jaký uspořádal FOK 27. listopadu ve Smetanově síni pražského Obecního domu, je spíše úkol pro básníka než pro kritika. Recitál dvou velkých umělců, houslisty Vadima Repina a klavíristy Andreje Korobeinikova, byl jedním ze vzácných projevů dokonalosti a přesvědčivosti hudební představy, kdy dva rovnocenní interpreti se nerozlišitelně stávají interpretem jediným. Pokus o „kritickou“ pitvu mi v takovém případě připadá podobně nevhodným jako pokus o portrét tváře krásné dívky rentgenovým snímkem. Repin (1971) i Korobeinikov (1986) patří k té špičce světových sólistů, jejichž kariéra započala již v dětském věku „vunderkindů“, a na rozdíl od mnohých podobných, oslnivě pokračuje i nadále. V jejich hře lze zřetelně slyšet vliv všech nejznamenitějších prvků proslulé ruské nástrojové školy počínaje od Auera a Rubinštejna až po Oistracha či Richtěra. Jejich projev, podobně jako je tomu i u Gidona Kremera, má však modernější, nebo lépe řečeno civilnější podobu určité střízlivosti, která ale neubírá emocionální účinnosti, naopak ji spíše umocňuje. Smetanova síň není svou akustikou pro podobný koncert nejvhodnějším prostorem, zvláště v některých místech parteru je zřetelnost poslechu problematická. Měl jsem však lístek na střed balkonu, kde je poslech asi nejlepší.

Umělci sestavili program z hudebních světů čtyř mistrů dvou předchozích století. Třívětou Sonátu Clauda Debussyho naplnili barevnými impresemi i brilantním jiskřením. Co mne ihned zaujalo – že houslista celý recitál hrál zpaměti (kdysi obvyklý, ale náročnější způsob hry, který mj. umožňuje i bezprostřednější kontakt s klavíristou), a že věty jednotlivých opusů na sebe navazovaly jen s minimem nutné pauzy. Sympaticky působilo i to, že umělci nenásobili počty „opon“ ovací nadbytečnými pochody pódiem. Projev obou byl svěže přirozený a neokázalý, bez jakýchkoliv „hvězdných“ efektních gest. Stradivárky „Rode“ byly i velkému Steinwayovi vždy krásně znělým partnerem, bezesporu i díky mistrovskému modelování hlasů obou nástrojů – klavír uměl být jak dominantně symfonickým, tak ohleduplně dokreslujícím zvukem, v partituře nikdy nic zbytečně nevyčnívalo ani nezanikalo, takže toto skvělé duo znělo po celý večer jako jeden nástroj.

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Následovala čtyřvětá Sonáta č. 2 D dur Sergeje Prokofjeva, určená původně flétně a na přání Davida Oistracha autorem přepsaná i do houslové verze. Opět zazněla úžasně ucelená a přesvědčivá podoba díla - jako technicky dokonalý obraz geniálního malíře, jehož modelem je zápis v partituře.

V podobném duchu pokračovalo po přestávce Prokofjevových Pět melodií op. 35bis, jehož jednotlivé části hráli umělci téměř attacca, což dílu slušelo. I tento opus původně vznikl pro jiné obsazení, jako pět vokalíz (Mélodies sans paroles) pro kalifornskou zpěvačku N. P. Koschitz, což později autor spolu s polským virtuosem P. Kochanskim upravil do houslové podoby.

Z třívěté Sonáty č. 3 c moll op. 45 Edvarda Griega tryskala s osudovou naléhavostí severské ságy vášnivá dramatičnost a melancholická romantičnost. V rapsodii Tzigane Maurice Ravela se v originále po sólovém vášnivém ohňostroji houslí připojuje omamně barevný orchestrální zvuk. Jeho klavírní verze v rukou Andreje Korobeinikova byla dokonalejší a působivější než většina orchestrálních provedení. Bouřlivě aplaudujícímu publiku poděkovali umělci melodií z Čajkovského opery Evžen Oněgin. Ačkoliv by oba umělci mohli snadno zvolit program ohromující publikum bezkonkurenční virtuózní ekvilibristikou, rozhodli se pro cestu do hlubin duše hudby. A otevřeli ji způsobem vzácně působivým. P.S. Musím zmínit šokující překvapení v zakoupeném programu, což byla arogantně nevkusná komerční reklama „boty z Kotvy“, podrážkou dorážející na obsah koncertního programu.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.