Nový koncertní prostor a vstup do něj ověnčený výjimečnou hudbou, to je aktuální okamžik barokního orchestru Collegium 1704 a jeho sboru, souborů připomínajících si letos desáté výročí. Ve středu 21. října vstoupily do nové sezony ve spirituálním prostoru kostela sv. Anny – Pražské křižovatky provedením Mariánských nešpor Claudia Monteverdiho.
Václav Luks dokáže neokázalým způsobem, při němž jeho náruživé a naléhavé dirigování slouží opravdu jen a jen hudbě, učinit z koncertu neopakovatelné chvíle. I tentokrát ovšem samozřejmě prostřednictvím svých hudebníků, díky konkrétní sestavě, kterou dal pro tento projekt dohromady. Za vysokými mezinárodními parametry stál neméně mezinárodní tým, v němž byli mimo jiné sopranistka Silvia Frigato či skvělí zahraniční hráči na cinky a z tuzemska například jmenovitě zpěváci Barbora Kabátková, Václav Čížek, Čeněk Svoboda, Tomáš Král nebo instrumentalisté Hana Fleková a Jan Krejča… (ale i všichni další).
Mariánské nešpory jsou veledílo z přelomu epoch, jehož každé ojedinělé provedení je samo o sobě událostí, přinejmenším u nás ano. Odrážejí dobu počátku sedmnáctého století, kdy se proměňovaly a mísily dva styly, renesanční polyfonie a raně barokní dramatičnost spojená s novou jednoduchostí. U Monteverdiho – a v této kompozici zvlášť – se tak děje nejen zcela charakteristicky a modelově, ale především také opravdu geniálně. Sestava skladeb různých forem a textů a různého obsazení (duchovních koncertů, hymnů, antifon a žalmů, korunovaná Magnificat) přináší nepřeberné bohatství sazeb a kompozičních, výrazových i prostorových řešení, virtuozitu i působivost. Důvod měla ve své době v liturgickém určení, které Václav Luks chtěl připomenout, a tak celé devadesátiminutové nešpory tentokrát zaokrouhlil přidaným závěrečným chorálním zpěvem Benedicamus Domino.
Se šestnácti zpěváky a patnácti instrumentalisty předestřel tuto fascinující partituru pochopitelně s důrazem na jemnou krásu detailů a na oduševnělou niternost, tedy spíše s odkazem na možné někdejší uplatnění skladby u dvora, než s důrazem na ohromující monumentalitu, která by připomínala provádění ve specifickém chrámovém prostoru u sv. Marka v Benátkách. Na zažité způsoby interpretace některých částí s využitím echa, jak k tomu vybízí zmíněný kostel se svými emporami, však nerezignoval – několikrát se tak hlavní pódium pro potřebný vzdálený sólový hlas rozšířilo o vysoko položený balkon vestavěný pro menší část publika do patra kostela sv. Anny. Jsou to posluchačsky vděčné okamžiky, vzdálené přitom jakékoli vnějškové samoúčelnosti. Partitura s prostorovým řešením počítá a skladbě to dodává na neopakovatelnosti.
Nešporám dominují v sólech mužské hlasy. Tenoristé byli dokonalí v jemnosti, barvě, ohebnosti i souzvuku hlasů, stejně jako sólisté z basistů. Také soprány a alty byly nádherně čisté, sladěné a zvukově oproštěné a několikrát vložený jednohlasý chorál, nenápadně řízený Barborou Kabátkovou, v jejich podání stylový.
Provedení nešpor, ryzí nepatetické duchovní hudby, mělo bohatou proměnlivost, neutuchající muzikalitu, napětí mezi prvky starého a nového stylu, současně vzácnou rovnováhu a klid, mělo v rovnocenné vyváženosti všech zúčastněných nenápadnou, ale naprostou přesnost, samozřejmost a jistotu. A Pražská křižovatka potvrdila, že s ní lze pro koncerty počítat.
