čtvrtek, 19. listopad 2015

Václav Luks s Helenou v Palestině

Napsal(a) 

Václav Luks, foto Michal Adamovský Václav Luksfoto: Michal Adamovský

Novodobá premiéra oratoria Svatá Helena na Kalvárii od Johanna Adolpha Hasseho zastihla Václava Lukse a jeho Collegium 1704 v trvale dobré formě a uprostřed bohaté umělecké činnosti a pilné práce. Jeden týden natáčeli Zelenku, další týden měli koncert tvořený rozměrnou skladbou jeho vrstevníka, drážďanského kolegy a konkurenta.

V bývalém kostele sv. Anny, v Pražské křižovatce, kde od letoška našel další koncertní prostor, uvedl Václav Luks 18. 11. za přítomnosti mikrofonů Hasseho velikonoční oratorium Santa Elena al Calvario. Do aktuálního kontextu křesťanských svátků se skladba ovšem dostane až napřesrok v březnu - v rozhlasovém vysílání. Není však asi třeba příliš zdůrazňovat, že skutečně „velikonočního“ v ní výrazově přítomno mnoho není. Alespoň ve srovnání například s hudbou Johanna Sebastiana Bacha. Skladatel Hasse, plně zakotven v tehdy moderním líbivém italském operním slohu, sloužil drážďanskému dvoru, v té době již katolickému. Legenda o tom, jak Helena, matka římského císaře Konstantina, později prohlášená za svatou, našla v Jeruzalémě údajné pozůstatky Kristova kříže, je teologicky i hudebně na hony vzdálena tomu, co a jak ve stejné době v Lipsku pro potřeby evangelické církve jakoby konzervativněji zhudebňoval Bach. Zatímco se protestantský velikonoční repertoár nad biblickým textem v souladu s důrazem na Písmo a osobní zbožnost s velkou vážností a v něčem vlastně mnohem moderněji zabývá Kristovou obětí a tím, co pro každého člověka znamená, Hasse v souladu se starou katolickou tradicí komponuje oslavné rozjímání o zázracích, svatých ostatcích a světcích a o tom, jak se v plné nádheře zjevuje Boží hrob a na něm budoucí výstavný chrám; dlužno dodat, že jde o rozjímání – vzhledem k univerzálnosti dobového neapolského stylu - hudebně vcelku nezávazné, takže – alespoň na první poslech - nic jedinečného a neopakovatelného v paměti neulpí.

Zpřístupnění Hasseho skladby, v Praze patrně vůbec první novodobé uvedení některého z jeho oratorií, je pro zmíněné historické souvislosti velmi podnětné a zajímavé. Jejich pochopení napomáhá zasvěcený text v programu, napsaný drážďanským muzikologem Gerhardem Poppem, který Václava Lukse na dílo upozornil a podílel se na rekonstrukci jeho původní verze z roku 1746.

Dvouhodinová kompozice pro orchestr, poměrně střídmě využívaný sbor a pět sólistů plyne očekávaným způsobem - s áriemi s různým, avšak nevyhrocovaným emocionálním nábojem a s nedlouhými recitativy živějšího charakteru. Hladkost invence a samozřejmost kompozičního umění nelze autorovi upřít, strhující dramatičnost či dojemná opravdovost a duchovní hloubka však nejsou silnými stránkami díla, respektive nejsou nijak výrazně přítomny. Není ovšem nezbytné odsoudit kvůli tomu jako „povrchní“ nebo jako „operu“ celou skladbu. Jistě jsou v ní postupy a okamžiky charakteristické pro žánr oratoria, které bylo určeno nikoli pro scénické ztvárnění, ale jen pro poslech. Jistě jsou v ní účinná místa plného soustředění. Hasseho Svatá Helena nabízí i dnes k poslechu krásnou hudbu. Dirigent, známý interpretační naléhavostí, jako kdyby ovšem měl tentokrát o něco snazší úkol. Děj a hudba plynuly samy, nebylo třeba tolika rázných a náhlých podnětů. 

Václav Luks si do tohoto projektu vybral zajímavé hlasy, pěvce zčásti pro pražské publikum nové. Španělská mezzosopranistka Anna Alás i Jove nabídla titulní postavě zřetelnou dikci a pěkný tmavý témbr, který vynikl zejména v emotivnějších pasážích; tam, kde melodie zpomalila, bylo na delších tónech možné zaslechnout jemné nevyrovnanosti. Německá altistka Julia Böhme přinesla ve zpěvu suverénní jistotu, slovinský tenorista Aco Bišćević naopak až chlapecky útlý projev. Tuzemské sólistky Olga Jelínková a Kamila Mazalová nezůstaly v příjemném projevu a stylovosti za hosty nijak pozadu. Celek byl ve vokální i instrumentální složce nastudován a proveden pečlivě, s obvyklým znaleckým ponorem a entusiasmem, který k Václavu Luksovi a jeho hudebníkům jednoznačně patří, tedy na vysoké úrovni. Interpretačně i dramaturgicky šlo rozhodně o událost, jakých nejsme svědky každý den. Zmíněné možné výhrady k dané filozofii a stylu díla na tom nic nemění.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.