Na závěrečném koncertě abonentní řady R v pondělí 12. června 2023 ve Dvořákově síni Rudolfina nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým šéfdirigentem Petrem Popelkou posluchačům zajímavou kombinaci tří žánrově zcela rozdílných děl ruské provenience. Program byl pro publikum zjevně lákavý – koncertní sál byl zaplněný do posledního místa, a to včetně sedadel na varhanní empoře.
V úvodu večera zazněla předehra k pohádkové opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky. Ze skladby doslova tryská optimismus a její vemlouvavé melodie se posluchači vryjí do paměti hned při prvním poslechu. Petr Popelka nasadil od prvních taktů hraniční tempo, při rychlých pasážích smyčců jsem skoro nedýchal – a trnul jsem, zda bude v silách orchestru vyhovět v závěru předehry autorovu přání hrát poslední stránky skladby „Più mosso“. Dirigent i orchestrální hráči však zvládli zahrát ono „Più mosso“ brilantně a s obdivuhodným nadhledem. Velmi jsem také ocenil, jak nápaditě, plasticky a detailně dokázal Petr Popelka i při tak rychlém tempu modelovat dynamický průběh Glinkovy předehry.
Druhým číslem programu byl Violoncellový koncert č. 2, op. 126 Dmitrije Šostakoviče. Jeho sólistou byl Daniel Müller-Schott, jeden z nejvýznamnějších a nejžádanějších soudobých violoncellistů. Šostakovičův Druhý violoncellový koncert je skladba přinejmenším hodně zvláštní. Už samo obsazení orchestru je dost neobvyklé: sada bicích je natolik bohatá, že ji musejí obsluhovat čtyři hráči (v Glinkově předehře stačil jeden tympanista), z žesťů si autor žádá pouze horny (dřeva jsou obsazená poměrně standardně), a dvě harfy mají v partituře předepsáno, že hrají po celou skladbu unisono. Pro sólistu je toto dílo s více než půlhodinovou stopáží bezpochyby velice náročné – violoncello hraje takřka neustále, s minimálními prostory pro oddech. Ale violoncellový part přitom není ani trochu vypočítaný na vnější efekt. Jedná se o introspektivní, značně potemnělou skladbu, ve které se jen tu a tam objeví jakési groteskní momenty. Výraznější optimistické plochy v ní budeme hledat marně. Daniel Müller-Schott v tomto díle přesvědčivě prokázal své mimořádné kvality. Hrál v hlubokém soustředění a se zjevným vnitřním prožitkem. Jeho nástroj má překrásný, medově zabarvený zvuk, a umělec s ním umí skvěle zacházet. Nemenší obdiv než tónové kvality si zaslouží interpretova práce s časem. Nutno dodat, že pro všechna svá nádherná rubata nalezl Daniel Müller-Schott v Petru Popelkovi pozorného a vnímavého partnera. Nesmírně působivá byla pak místa, kde violoncello vstupuje do neobvyklých a nečekaných konstelací s jinými nástroji (sólo violoncella s bubnem v I. větě či přízračný závěr III. věty s dlouhým drženým tónem ve violoncellu, nad nímž tiše odpočítávají čas pravidelné údery bicích). Daniel Müller-Schott připravil koncertním posluchačům jedinečný zážitek a byl po zásluze odměněn velkým aplausem.
Po přestávce uvedl SOČR cyklus Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v orchestrální úpravě Maurice Ravela. Ravelova instrumentace je neobyčejně barvitá, skladatel si tu s orchestrálními barvami opravdu „vyhrál“: předepsal tak velké obsazení, že se hráči SOČRu jen tak tak vešli na pódium. Pokud si Glinka vystačil s jedním tympanistou a Šostakovič se čtyřmi bicisty, pak Ravel potřebuje těch bicistů rovnou šest. Petr Popelka i SOČR si Ravelovu barevnou partituru viditelně užívali. Mimořádně zdařilé byly především rozkošné „oživené“ obrázky – Hrající si děti, Tanec kuřátek ve skořápkách a Trh v Limoges. Naproti tomu začátek Katakomb vyzněl tak děsivě, že připomínal vstup do pekel. A ještě strašidelnější byla Baba Jaga. Ve Starém hradu si Ravel dopřál malý hudební žertík, když nechal v ruině středověkého hradu hrát „jazzový“ saxofon – a saxofonistu mají v SOČRu skutečně výborného. Vrcholem večera se pak stala Velká brána kyjevská, kterou si orchestr mohl dovolit přednést pomaleji, než jak ji hrávají klavíristé, jimž byl originál Obrázků z výstavy původně určen. Impozantní závěr Velké brány kyjevské, v němž hrají doslova všechny nástroje, rozzářil Dvořákovu síň do nevídaného lesku a zvedl publikum ze sedadel.
