pátek, 2. leden 2015

V Praze mezi Rybou a Rossinim

Napsal(a) 

Adventní koncert ČF, foto Petra Hajská Adventní koncert ČFfoto: Petra Hajská

Mezi 20. prosincem 2014 a 1. lednem 2015 jsem slyšel víc živé hudby nežli reprodukované. Z diáře jsem vybral názorovou mozaiku ze šesti projektů.

20. 12. Dvořákova síň Rudolfina.  Na svém adventním koncertě hrála Česká filharmonie asi poprvé v tomto sále Českou mši vánoční  letošního jubilanta Jakuba Jana Ryby. Vedle tohoto nepochybně zajímavého faktu mělo provedení dvě další pozitiva. Mši nastudoval se sobě vlastní důkladností Jiří Bělohlávek. Původnímu komornímu zvuku odpovídala volba harmonia, naopak stohlavý sbor dobře souzněl s poměrně masivním orchestrem. Nesmírně sympatické bylo hostování spojených amatérských sborů En Arché a Česká píseň, které pečlivě připravil člen České filharmonie Vojtěch Jouza. Hlasová kvalita samozřejmě měla svoje limity, ale souzpěv byl barevně sjednocený, přesný, čistý a hlavně nadšený! Orchestrálně sborovou páteř doplnila čtveřice sólistů – sopranistka Alžběta Poláčková, altistka Veronika Hajnová, tenorista Petr Nekoranec a basista Jan Šťáva. Nebylo to zrovna sourodé kvarteto. Ženy zpívaly celkem příjemně, tenorista, nesporně velký příslib budoucnosti, předvedl úzký, barevně zatím nedostatečně rozvinutý hlas, a basista zase hlas občas překvapivě ostrý. Nostalgicky jsem si při bouřlivém aplausu vzpomněl  například na  Richarda Nováka, Jaroslava Březinu či  Magdalenu Koženou. Přesto byl výsledek příjemný a při bonusové koledě Narodil se, Kristus Pán zaplesala nejedna duše ve zpívajícím sále… Srdce mi radostně tlouklo při provedení Dvořákových Slovanských tanců, op. 46, v první části koncertu. Nebylo převratné, dirigent se „jen“ pevně držel zápisu a logiky partitury – tempově nijak extrémní (jak občas slýchávám), nesmírně zpěvné, velmi taneční, přesné. Přesto (nebo spíše právě proto?) to byla pro mě hudební hostina. Kdybych měl uvést dva důvody, proč jsem byl nadšen, pak by to bylo jemné frázování a rytmické finesy.

Marie-Pierre Langlament Marie-Pierre Langlament
22. 12. Dvořákova síň Rudolfina. Symfonický orchestr Českého rozhlasu mě překvapil, jak kvalitně zahrál Sukovu Serenádu Es dur, op. 6. Někdy je nejlepším vkladem dirigenta nepřekážet orchestru. Evidentně hodně talentovaný dirigent Marek Šedivý rozvinul za významné pomoci koncertního mistra Vlastimila Kobrleho jemnou pavoučí síť partitury a hlavně nepotlačoval svobodu a kreativitu výborně hrajících smyčců SOČRu. Trochu větší vklad  měl v Mozartově  Koncertu pro flétnu, harfu a orchestr C dur, KV. 299. Díky vyrovnanému dialogu dvou půvabných a nástrojově mimořádných sólistek (skvělé kadence) - Jae-A Yoo a Marii-Pierre Langlament –  to byl vrchol koncertu. Vánoční atmosféru navodila Missa brevis Jiřího Pavlicy. Orchestr byl opět bezchybný a totéž lze napsat i o Českém filharmonickém sboru Brno (výborné Gloria) a v podstatě i o Romanu Janálovi. Horší to bylo s Markétou Halířovou, jejíž soprán je bohužel úzký a ve forte a výškách ostrý. Hlavní problém jsem však měl se samotnou skladbou. Asi po pěti minutách jsem zjistil, že  svou klasicko-jazzově-lidově-populární  dikcí nepřekračuje běžnou vánoční produkci.  Určitě je to upřímně míněná oslava Boha, ale jakoby skladatel chtěl jen stvořit další hit.  Možná by se skladba uplatnila v nějaké muzikálové scénické podobě. Ale abych byl i pozitivní - Benedictus bylo moc pěkné. Nicméně na úroveň Petra Ebena nebo Luboše Fišera jej vyzdvihnout  nemohu. Tečkou bylo auditoriem mocně zazpívaná koleda Narodil se Kristus Pán.

23. 12. Rytířský sál Velkopřevorského paláce.  Loutna česká  Adama Václava Michny je světem rozjímání, barokní mystiky, intimního rozhovoru lidské duše s Kristem. Adam Viktora setřel díky svému souboru Ensemble Inégal a muzikologovi Petru Daňkovi falešný nános interpretační tradice a významné dílo českého raného baroka se vlastně vrátilo ke svému zrodu. Na základě objevení opisu partu 1. houslí, jenž s pochopením hrála Lenka Torgersen, zazněly poprvé v naší době instrumentální introdukce písní a  ritornelly. (Teď jen ještě najít další party melodických nástrojů.) Vrcholem byla pro mě 11. píseň – Den svatební.  Potěšily mě obě zpěvačky – Gabriela Eibenová a Daniela Čermáková, jejichž hlasy byly pro komorní prostor příjemného sálu paláce Řádu maltézských rytířů ideální.

28. 12., Divadlo Rokoko. Po dvou letech nabídlo na konci roku Collegium Marianum, vedené Janou Semerádovou, program České Vánoce, tentokrát místo malého sálu Týnské školy v divadle Rokoko. Vánoční příběh ve spolupráci s loutkami souboru Buchty a loutky opět rozkvetl a vtipné přenesení z Palestiny do zimní české krajiny zase zafungovalo. Jakkoliv mám estetické výhrady k sopránu Hany Blažíkové, musím uznat, že souzpěv s Barborou Kabátkovou byl v hudbě Schmelzera, Legrenziho, Holana Rovenského ad. dokonalý. Málokterý vánoční program překračuje generační hranice jako tento.

České Vánoce, foto Petra Hajská České Vánocefoto: Petra Hajská

31. 12., kostel sv. Šimona a Judy. Silvestrovský koncert souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 byl pro mě hudebním i duchovním vrcholem konce roku. Hudebním pro referenční interpretaci dvou důležitých skladeb Georga Friedricha Händela (Utrecht Te Deum, HWV 278, a žalm Dixit Dominus, HWV 232), duchovním kvůli dramaturgii. V době, kdy v Praze meditovalo na pozvání komunity Taizé 30 000 lidí a modlilo se za mír ve válkami a terorismem sužovaných zemích, vyslalo 42 hudebníků do vesmíru prosbu o mír. I tak lze chápat volbu Te Deum,  jež vzniklo k oslavám ukončení války o španělské dědictví a uzavření míru, a verše „… přispěj na pomoc svým služebníkům, vždyť jsi je vykoupil předrahou krví… Zachraň, Pane, svůj lid…“. Jestliže jsem musel ocenit výtečně provedené Te Deum, interpretace Dixit Dominus na mě působila ještě silněji. Dokonce ji považuji za natolik referenční, že překonává nahrávky Johna Eliota Gardinera a Andrewa Parrotta. Hudebníci nadšeně realizovali  koncepci Václava Lukse. Byl to Händel velmi melodický, velmi expresivní, velmi vřelý a velmi kontrastní. Již tradičně zpívali sóla členové sboru, což kromě vizitky síly Collegia Vocale přispělo k silné zvukové homogenitě. Nejvíce musím ocenit výkony  Václava Čížka, Jaromíra Noska, Čeňka Svobody a Lisandra Abadieho, dramatickým vrcholem byly části Iuravit Dominus a expresivní Dominus a dextris tuis.

Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, foto Petra Hajská Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704foto: Petra Hajská

1. 1., Dvořákova síň Rudolfina. Česká filharmonie už loni přesunula akcent oslavy přelomu prosince a ledna na Nový rok, přičemž zpřístupnila  silvestrovskou generální zkoušku. V Praze konkuruje Pražským symfonikům, kteří letos dávali Dvořákovy Slovanské tance, ve středoevropském prostoru se koncepcí i prezentací vymezuje vůči Vídeňské filharmonii.  Musikverein atakuje svět  lehkonohou hudbou doby dynastie Straussů, záplavou květin, předtáčeným baletem a kultivovanou propagací Vídně, Rudolfinum nabídlo po tradičním pražském ohňostroji italskou hudbu, květiny byly jen v klopách fraků a vkusné nové bílé oblečení žen orchestru. Vídeňská filharmonie vzdala poctu dirigentovi Zubinu Mehtovi, Česká filharmonie bel cantu. Sice se v operním repertoáru nemůže měřit s orchestrem Vídeňské státní opery, Metropolitní opery nebo Královské opery Covent Garden, ale pod inspirativním vedením Tomáše Netopila a podpořena vtipnou moderací svého ředitele Davida Marečka se poctivě snažila prezentovat hudbu Rossiniho, Donizettiho a Verdiho na své maximální úrovni. Zpočátku jsem byl trošku rozpačitý (předehra k Rossiniho Strace zlodějce, ouvertury a doprovody v Donizettiho Donu Pasqualovi a Rossiniho Lazebníku sevillském), ale provedení baletní hudby z Macbetha Giuseppe Verdiho a zvláště předehra z Rossiniho Viléma Tella (výborné sólo cellisty Ivana Vokáče a skupinový majstrštyk skupiny cell) byla senzační. V hudbě bel canta se naopak často pohybují Kateřina Knežíková a Adam Plachetka. Výstupy Adama Plachetky byly jako vždy přesvědčivé a daly koncertu mezinárodní dimenzi. Jestliže rossiniovské kaskády mu přece jen nejsou tak niterně blízké jako Mozart, výstupy z Donizettiho Nápoje lásky zazpíval skvěle. Živě jsem takové podání ještě neslyšel! Kateřina Kněžíková mu dobře sekundovala, byla velmi půvabná a zdá se, že je v současnosti nejlepší českou Rosinou i Norinou.

Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková, foto Petra Hajská Adam Plachetka a Kateřina Kněžíkováfoto: Petra Hajská

Možná nebyla novoroční oslava v Praze tak hudebně dokonalá a produkčně oslnivá jako ve Vídni, zatím nemáme pěvce, jako byli například Cesare Siepi a Mirella Freni, kteří by z novoročního koncertu učinili událost světového významu, ale večer měl velmi příjemnou atmosféru a co je hlavní – lidé odcházeli z Rudolfina spokojení a dojatí.  Spokojení však byli určitě diváci a posluchači všech šesti koncertů.  

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.