Orchestr Berg otevřel v pondělí 5. března svou osmnáctou sezonu. V Českém muzeu hudby zazněla v rámci koncertu pouze jediná skladba, Schnee (Sníh) Hanse Abrahamsena. Koncertu ovšem předcházela zvuková performance, kde hudebníci představili přímé inspirační zdroje kompozice: hudbu Johanna Sebastiana Bacha a Clauda Debussyho. Jak to u tohoto souboru již bývá zvykem, provedení bylo spojeno se světelnými efekty a také s trochou scéničnosti – hráči, kteří v danou chvíli nehráli, se publiku otáčeli zády. V hlavní roli však samozřejmě zůstala hudba a opět zcela paralyzující interpretace orchestru pod taktovkou Petra Vrábela.
Dánský skladatel Hans Abrahamsen (1952) se již během studia přikláněl k evropskému hudebnímu směru označovanému jako New Simplicity, tedy Nová jednoduchost. Tato slova Abrahamsenovu tvorbu vystihují celkem přesně. Skladatelova technika často připomíná až minimalistickou práci s opakováním patternů, najdeme v ní severskou zdrženlivost, mystično. Na druhé straně jsou Abrahamsenovy kompozice velmi propracované, pečlivě instrumentované a komponované s velkým ohledem na zvukovost – své jasné představy o výsledném zvuku autor často komentuje textovými poznámkami o tom, jak se která fráze nebo tón má přesně hrát.
To všechno je i případ včera uvedené skladby Schnee. Skladba z roku 2008 pro devět nástrojů se skládá z deseti kánonů řazených do pěti dvojic. Inspirací přitom byly autorovi i kánony Johanna Sebastiana Bacha. Každá z dvojic je náladově celkem jiná, oba kánony z dvojice pak myšlenku představují trochu obměněným způsobem (změna nástrojového obsazení, permutace hlasů, hustota dění…). Kánon v pravém slova smyslu pak připomíná zejména opakování motivů nebo imitace. Zajímavé jsou i užité nástroje: místo bicích jsou tady tři stoly s různým povrchem, po kterých se krouží papírem, v kánonech 4a a 4b se objevují laděné rolničky, jako pocta Mozartovi a jeho skladbě Jízda na saních.
Během celé skladby si hráči uchovali velmi prostý, precizní projev. Ani při energičtějších částech nesklouzli k přílišně extrovertnímu výrazu. Nejdřív sem si myslela, že kompozice, která vyžaduje zcela přesnou rytmickou souhru, bude v prostoru s tak dlouhým dozvukem trochu ochuzena. Díky akustice v Českém muzeu hudby se však naopak všechny zvukové „hříčky“ skladatele (jako například glissando nehtem bez zatlačení kláves, odkazující na škrabku guirro) snadno nesly k obecenstvu. Čas, a nejen ten hudební, se kterým skladatel v díle různě zachází, si orchestr a Vrábel zcela „zkrotili“. Jako by po celou dobu skladby záleželo pouze na nich, jestli se čas zrychlí, zpomalí, nebo zcela zastaví.
Tři z dvojic kánonů jsou relativně klidné, dvě jsou trochu živější. Již v úvodní dvojici mě okouzlila křišťálová čistota a intimnost. Třetí, nejpomalejší dvojice s předpisem Sehr langsam, schleppend und mit Trübsinn (Velmi pomalu, vléct se, s melancholií) přenesla posluchače do zcela jiného časoprostoru. Poslední dvojice, kterou zahrál soubor přesně podle pokynů autora až dětsky jednoduše a s odzbrojující přirozeností se ještě i po doznění chvěla někde ve vzduchu. Právě během posledních kánonů začal seshora padat „sníh“ – na můj vkus snad už trochu popisné, ale v podstatě milé gesto. Sudé dvojice kánonů jsou o něco temperamentnější. Kánony 2a a 2b zněly lehce a hravě, bez zbytečných afektů. Čtvrtá dvojice, která má v předpisu i slůvko „nervózně“, byla spíše vnitřně neklidná než vyloženě výbušná a brilantní pasáže ji dodávaly až fantazijní charakter. Ačkoliv byl light design dobře padnoucím dotvořením atmosféry, většinu času jsem se líp cítila se zavřenýma očima. Pojetí Orchestru Berg bylo totiž sice trochu odosobněné, o to líp si však do něj každý posluchač mohl promítnout své myšlenky, ponořit se do něj a stát se součástí plynoucího celku.
