čtvrtek, 20. září 2018

V Brně na startovací čáře

Napsal(a) 

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Slavnostní inaugurační koncert nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese, který se konal v úterý 18. září ve společenském sále brněnského sokolského Stadionu, symbolicky spojoval hudbu českou a americkou. První část večera přinesla 1. symfonii c moll Zlonické zvony Antonína Dvořáka, jež byla ve druhé polovině konfrontována s minimalistickou symfonickou kompozicí Harmonielehre (Nauka o harmonii) Johna Adamse. Obě skladby dělí od svého vzniku přesně 120 let a ačkoli jejich estetika je poměrně odlišná, přece sdílejí jistý společný prvek, jímž je ujasňování si vztahu a vyhraňování se vůči dosavadní hudební tradici.

Ve Dvořákově První symfonii, která je dílem mladého třiadvacetiletého skladatele, nalézáme zřejmé narážky na Beethovenovu Pátou symfonii, ať už jde o shodné tóninové rozvržení obou děl či o podobné kompoziční uplatnění „osudového“ motivu s příznačnou malou tercií. Zároveň je však v symfonii mnoho ze Schuberta a Schumanna, zejména co se týče smyslu pro jemnou a nevšední modulaci. Skladba byla dlouho ztracena a objevena a poprvé provedena až po Dvořákově smrti, takže autor sám neměl příležitost dílo revidovat, tak jak to učinil v případě jiných svých raných kompozic. Odborníky i kritiky bylo v symfonii poukazováno na leccos z Dvořákovy počáteční nezkušenosti: myšlenkovou roztěkanost a stavebnou rozvláčnost (Otakar Šourek) či přílišnou rozlohu závěrečné věty a některé instrumentační nedostatky (František Bartoš).

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Kritickým přístupem k dílu se netajil ani šéfdirigent Dennis Russell Davies, který pro účely brněnského provedení v symfonii provedl řadu změn. „Změny, které jsem v díle provedl – některé jsou i strukturní – jsou pojímány tak, abych takříkajíc posloužil jako ozvučná deska pro mladého génia. Jsou to návrhy, které bych předložil Dvořákovi, a nabízím je tímto mému orchestru a jeho publiku,” vyjádřil se v tisku Davies. Za sebe mohu konstatovat, že se Daviesovi tyto změny příliš nepovedly a dílu nijak znatelně neprospěly, nýbrž naopak spíše uškodily. Nejvýrazněji Davies zasáhl do závěrečného Finale, které bylo proškrtáno natolik, že z celé věty zbyla přibližně polovina. Navíc některá dirigentova vide na sebe nenavazovala úplně přesvědčivě, takže ve větě byly občas slyšet nepřirozené švy a věta ztratila původní formální zaokrouhlenost. Je nutno se ptát, zda to, co z Daviesem podstatně upravené Dvořákovy symfonie zbylo, je ještě vůbec původní Dvořákova skladba.

Zmínil jsem výše některé kritické výtky, s nimiž se Dvořákova První symfonie od odborné veřejnosti v minulosti setkala. Osobně zastávám názor, že i ony nedostatky jsou nedílnou součástí skladatelova díla. Tyto nedostatky je sice nutno kriticky reflektovat, nicméně je nelze z kompozice jednoduše odpárat. U operních děl rozdělených do jednotlivých výstupů a čísel jsme na škrty zvyklí, mají svou logiku i historickou tradici. U tak strukturně složitého a provázaného celku, jakým je sonátovo-rondové finale Dvořákovy První symfonie c moll, však rozsáhlé škrty působí přinejmenším značně sporadicky. Nechápu, proč se dirigent nemohl či nechtěl přidržet poctivě vypracované a prověřené kritické edice Františka Bartoše z roku 1961. V této verzi se dílo osvědčilo na nahrávkách České filharmonie s Václavem Neumannem a Jiřím Bělohlávkem nebo Berlínských filharmoniků s Rafaelem Kubelíkem.

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Řadu otazníků u mne vyvolalo i Daviesovo hudební pojetí. První větu interpretoval orchestr s Daviesem poměrně pomalu, v charakteru spíše maestoso a moderato nežli allegro, takže v rámci celku působila poněkud rozvlekle a nepodařilo se ji gradačně přesvědčivě vystavět. Sympaticky působilo znatelné nasazení většiny hráčů, orchestr však nezněl příliš kompaktně. Zvukově (i vizuálně) byl například citelný rozdíl mezi předními a zadními pulty primů. Pro druhou větu zvolil Davies podle mého názoru příliš rychlé tempo (rozhodně neodpovídalo Dvořákovu předpisu Adagio di molto), takže se z jejího charakteru vytratila veškerá ztišená poklidná atmosféra a lyrická sentimentalita. Na úkor rychlého tempa zapadla i spousta agogických a dynamických detailů. Úvodní zpěvné téma v sólovém hoboji vyznělo velice hezky, nicméně bylo znát, že závěrečné dvaatřicetiny ve zvoleném tempu byly již na samé hranici hratelnosti. Z dalších sólově exponovaných nástrojů vynikal v této větě měkký a líbezný zvuk klarinetů. Celkově na mne ovšem dechová sekce orchestru působila méně barevně a méně sehraně než jindy. V souhře poněkud rozpačitý se mi jevil vstup do třetí věty. Ostatně nedorozumění mezi orchestrem a dirigentem probleskovaly čas od času v průběhu celé symfonie. Optimální nebylo vždy ani vyvážení jednotlivých nástrojových skupin. Ve scherzu celý orchestr nepříjemně přehlušovaly pasáže třetího trombónu, které zvukově a stylově pasovaly spíše do amerického velkofilmu, nikoli do Dvořákovy symfonie. Úvodní téma v triu třetí věty bývá nejčastěji interpretováno jako vzletný pochod (in tempo) nebo hravě rozverná hudba (mírné zpomalení). Z Daviesova pojetí, kdy sáhl k neobyčejně markantnímu zpomalení a spíše zatěžkanému výrazu, jsem bohužel neslyšel ani jedno. Jaký zde byl výrazový záměr dirigenta pro mne zůstalo trochu záhadou. Problémy se souhrou v poslední větě byly patrně dány rozsáhlými škrty, o nichž již byla řeč výše. Na tomto místě bych pouze dodal, že pod tíhou škrtů přišla skladba o přesvědčivé vyvrcholení a zakončení.

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

O něco lépe se orchestru i dirigentovi podle mne dařilo v Harmonielehre Johna Adamse. Skladba z roku 1985, která na koncertě zazněla v české premiéře, představuje typicky postmoderní syntézu různých vlivů a přístupů. Kompozice, jež v názvu odkazuje na Schönbergovu stejnojmennou učebnici z roku 1911, je do jisté míry negativní reakcí na hudbu druhé vídeňské školy. Ta v době vzniku skladby představovala na Západě stále ještě převažující skladebný směr. Adams nabízí východisko v návratu k romanticko-impresionistické estetice fin de siècle, kterou kombinuje s minimalismem a jeho repetitivními strukturami. S pomocí mohutně obsazeného orchestru s řadou nejrůznějších bicích nástrojů předkládá Adams posluchačům dílo v instrumentaci ne nepodobné Mahlerovi či ranému Schönbergovi. Na druhé straně se kompozice svou okázalostí a výrazovou přímočarostí v lecčems blíží hudebním kompozicím pro hollywoodská filmová studia. Po technické stránce je skladba poměrně obtížným kusem a nutno přiznat, že orchestr s dirigentem se s ní vypořádali se ctí. Pochvalu si podle mého názoru zaslouží zejména výborná sekce bicích nástrojů. Smyčce a dechy se s rytmicky komplikovanými a dokola opakovanými minimalistickými motivky vypořádaly velice dobře, ačkoli nutno přiznat, že rytmická a intonační souhra podobně jako ve Dvořákově symfonii nebyla vždy ideální. Vytknout lze zejména „chlupaté“ ladění pikoly a smyčců ve vysokých polohách a flažoletech. Provedení Adamsova díla na mne nicméně působilo daleko lépe než předchozí Dvořákova První symfonie a zdálo se, že Adamsově Harmonielehre byla věnována při nácviku o něco větší péče. Také na dirigentovi Daviesovi bylo znát, že hýří větším elánem a že se v této skladbě cítí patrně daleko více doma.

Inaugurační koncert Dennise Russella Daviese s Filharmonií Brno přes zřejmou a cennou snahu dirigenta i orchestru sice podle mého názoru nenabídl nekompromisně přesvědčivý výsledek, nicméně nelze čekat, že se úroveň tělesa s novým šéfdirigentem promění ze dne na den. Vzájemné „sžívání se“ a budování vzájemného souladu mezi orchestrem a šéfdirigentem je během na delší trať a při poctivé práci se se zdarem projeví dříve či později.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.