V pátek 5. 3. před dirigentským pultem České filharmonie stanul její šéfdirigent Eliahu Inbal . Přednesl program z děl Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka a Bély Bartóka.
Koncert zahájil slavný Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271 (1938) Bohuslava Martinů. Už od počátku bylo jasné, že toto provedení nebude patřit mezi ta, na něž budeme vzpomínat v dobrém. Dirigent zvolil nesmyslně předimenzované obsazení hodné největších romantických partitur typu Berliozova Requiem, takže smyčcové sekce vůbec nedaly šanci výrazněji vyniknout sólovému klavíru, jenž až na výrazné secco souzvuky a sólovou kadenci nebyl téměř slyšet. Možná by nepříznivé dynamické rozložení ansámblu vyřešilo umístění klavíru klasickým způsobem – podélně s hranou pódia a s krycí deskou usměrňující zvuk nástroje do publika. Z Inbalovy koncepce vyplývá, že klavír v této kompozici chápe jen jako orchestrální nástroj s podružnou funkcí. Proč by tedy Martinů ale napsal tento part s tak výraznými myšlenkami a virtuozitou? Přijde mi nespravedlivé, že Jaroslav Šaroun , který se náročného partu ujal, nebyl uveden v programu jako sólista. Přitom odvedl špičkový výkon srovnatelný se sólovými pianisty.
Dirigent zvolil od prvních tónů kompozice energické tempo, které se leckdy ukázalo jako přílišné, kdy se neobarokní kontrapunkty stíraly a stávaly se nezřetelnými. V druhé větě pak bylo tempo opět přemrštěné, a kanonické bloky se tak staly nečitelnými. Projevovalo se to i v intonačně nečisté hře zejména spodních smyčců. Závěrečná rychlá věta také postrádala razanci, kterou by získala při tempovém kontrastu. Navíc zpočátku se díky nepříliš energickému vedení ze strany dirigenta faktura rozpadala a docházelo k četným nesouhrám. Zvláště v závěru díla jsem měl pocit, že Inbal nedává kompozici žádný osobitý vklad a nechává všemu volný průběh.
Po přestávce zazněla pětivětá Suita A dur, op. 98b (1885) Antonína Dvořáka. Tato neprávem opomíjená kompozice vznikla za skladatelova amerického pobytu původně jako klavírní kompozice (1884, op. 98), kterou autor záhy instrumentoval. Orchestr se představil ve velmi příznivém světle mnoha barev. Přesto se mi zdá absurdní dirigentovo hledání až impresionistických efektů v této partituře, například ve čtvrté větě, zvláště známe-li vztah Antonína Dvořáka k impresionistům.
Večer zakončil Koncert pro orchestr BB 123 (1943) Bély Bartóka, který šéfdirigent České filharmonie řídil zpaměti. Alespoň u této kompozice jsem měl z jeho strany pocit vedení orchestru, kdy do provedení vkládal hodně osobitého projevu. Přesto bylo jeho gesto velice ležérní a pro hráče těžko inspirativní. Bohužel ve druhé větě se forma skladby rozpadala, postrádala potřebnou sevřenost a orchestr ztrácel koncentraci. Přesto bylo znatelné, které partituře Eliahu Inbal věnoval během zkoušení nejvíce času.
