Pro ústeckou inscenaci Rusalky otevřel dirigent, sbormistr a šéf operního souboru Milan Kaňák obvyklý škrt, v němž Ježibaba říká Rusalce: „Člověk je člověkem teprve, v cizí krev ruku když stopil, zbrocen když vášní do krve bližního krví se opil.“ Zasvěcenými slovy v programu odůvodnil, proč jsou pro něj tato slova důležitá a jak mohou zvýraznit Rusalčino závěrečné odpuštění. Kaňákovo hudební nastudování je poctivé a důkladné, byť nepříliš dramatické.
Avšak ani sebelepší hudební základna nemohla zachránit inscenaci, jejíž „režijní koncepce“ spočívala na písku. „Slovo režisérky“ (Irena Žantovská ) v programu k inscenaci znělo vznešeně, rádoby filosoficky. Začalo tvrzením, že by tradiční pojetí inscenace popudilo řadu kritiků a pojetí „kontroverzní“ by zase vyhnalo diváky. Ona sama se zjevně nerozhodla ani pro jedno, ani pro druhé, její vysvětlující slova k inscenaci si vzájemně odporovala stejně jako umělecké prostředky, jichž užila na scéně. Citujme z jejích slov: „V naší interpretaci je Rusalka nejen titulní postavou, ale i samotným tématem vizualizovaného příběhu o velkém očekávání, odvážném rozhodnutí, nečekaném zklamání a velmi nesobeckém vyrovnávání se s vlastním osudem. Proto režijní záměr pracuje s vícevrstevnatou vizualizací klíčových postav, proto se vedle Rusalky objeví její éterická Duše, zhmotněná představa prince, viděná optikou milující bytosti, a především trojjediná postava čarodějnice, jejíž doprovod symbolizuje a připomíná odvěké síly přírodního světa.“
A jak to vypadalo na jevišti: Režisérka pracovala na veleúsporné a zcela neinvenční scéně Dany Hávové , která by možná uspěla pro narychlo uspořádané amatérské představení v nějaké tělocvičně (sestaveno zřejmě z kulis, které zbyly po předchozích inscenacích). První a třetí jednání má shakespearovské patrové jeviště zahalené příliš dlouhými, neprůhlednými světlými závěsy – v přízemí je „voda“ (ne však důsledně – Ježibaba sem přijíždí na jevištním vozíku zpoza závěsů spolu s Kocourem a Netopýrem-Osudem). Ve druhém jednání je vlevo zamřížovaná studna (nějaké dítě v obecenstvu se hlasitě zeptalo: „Mami, proč je ten Vodník ve vězení?“), vzadu masivní kašírované „kamenné“ zábradlí, k tomu vždy projekce (voda, měsíc apod.). Zdobné, avšak málo funkční „pohádkové“ kostýmy Josefa Jelínka ve stylu každý něco na hlavě (s výjimkou Prince), které udělaly z každé ženy včetně Ježibaby vílu. Rusalčina proměna v dívku proběhla nejen na jevišti, ale také v zákulisí, protože jí vlásenkářka musela sundat lesklý čepeček a paruku. Ježibaba měla být „trojjediná“: klobouk dolů před Věrou Páchovou , jejíž hlas si stále uchovává svěžest, byla však uvězněna na svém ostrůvku společně se svým doprovodem – Kocourem, či spíš kočičí dámou, která pouze napodobovala chůzi kočky domácí, a Netopýrem, jehož pohyb po jevišti spočíval hlavně v mávání křídly. Jaká tedy trojjedinost!? Rusalčina „duše“ povlávala mezi účinkujícími po baletním, Rusalčin „ideál prince“ pózoval s holým poprsím nad vodami. Postavy nevypracované, vztahy mezi nimi právě tak.
Jitka Burgetová byla Rusalkou veskrze tradiční – škoda že její hlas tentokrát zpočátku zněl málo zakulaceně, byl dosti rozvibrovaný, v průběhu opery se však rozezpívala. Jaroslav Kovacs odvedl po stránce pěvecké svůj spolehlivý standardní výkon, Serguei Nikitin nevytvořil postavu Vodníka ani v nejmenším, jen stál a zpíval svým přírodním basem, Žínky a balet se spolu s Kuchtíkem a s Hajným (J. Baxová , P. Matuszek ) pohybovali tak, jako v české Rusalce už „po staletí“ (choreograf Vladimír Nečas ). Můžete namítnout – těžko dělat operu bez patřičných financí, tady však zjevně nechyběly ani tolik peníze jako nápady. Inscenace neměla jasnou výchozí koncepci (jak časté na našich operních jevištích!) a zúčastnění (s výjimkou instrumentalistů a zpěváků) jako by ji ani nevytvářeli společně.
Máte pocit, že při svém popisu inscenace přeháním? Jeďte se na Rusalku do Ústí podívat.
