Ústí nad Labem – Káťa Kabanová

První překvapení se dostavilo už při předehře – jeviště zakryté tylovou oponou, na ní černobílá projekce hučící řeky, již doprovází bouřící orchestr. Vyjadřuje velké drama, smetající veškeré (zbytečné?) detaily, jako jsou vyznění jednotlivých hudebních frází, dynamické, tempové, agogické kontrasty. Agresivní dynamika se pohybuje mezi forte a fortissimem. Kdo zná zrekonstruované ústecké divadlo, jehož architekt zcela necitlivě rozšířil orchestřiště směrem k divákům, může doufat, že dirigent využil při předehře záměrně jeho předimenzovaných akustických parametrů a že po vstupu sólistů bude jinak. Nebylo. Na tylové oponě pokračovalo promítání – ruský venkov či maloměsto a z něho vydělený průhledný čtverec. Za ním na jevišti otevřené propadlo („podchod“ se schodištěm), u něho malé středové pódium, jehož „záda“ tvoří dřevěný čtverec stlučený z prken – komorní prostor pro hru „komediantů“. Sólisté se marně snaží překřičet orchestr, který dál osciluje mezi forte a fortissimem. Divák nerozumí „němohře“, odehrávající se na scéně, jen v nemnoha orchestrálních pauzách zachytí úlomky textu. Na to (zatracené) propadlo, v němž, jak všichni tušíme, najde Káťa svou smrt a které jinak není příliš funkční (občas se odtud svítí a těch pár příchodů by se patrně dalo oželet), musí všichni dávat velký pozor.

Šeď jeviště rozptýlí sytě barevné kostýmy Mlady Šerých : Káťa (Valerie Vaygant ) přichází v červené patinované zlatou, s kloboučkem opatřeným pérem téže barvy a se stříbrně se lesknoucí síťkou přes obličej, Boris (Jaromír Novotný ) v kanárkové žluté, Kudrjáš (Milan Vlček ) celý v oranžovém, Varvara zelená, Glaša modrá, Tichon okrový, Kabanicha popelavě fialová. Svěžest Mlady Šerých vtrhla na jeviště bez jakýchkoli rozpaků a zábran, významově jako by připomněla kostýmy commedie dell'arte, které však co do střihu procházejí dobami od baroka (Varvara) přes secesi (Káťa) až k dnešku (většina pánů).

Režisér Tomáš Šimerda na jevišti zaranžoval nevýrazné charaktery postav, vztahy mezi nimi pominul, dramatické situace jako by neexistovaly. I v jednoduché scénografii Vladimíra Soukenky a při zdůrazněně divadelních kostýmech M. Šerých potřebuje domácnost Kabanových titěrné sofa, dvoje vyšívání pro Káťu s Varvarou, dva stakánky vod(k)y na stříbrném podnose pro Kabanichu a Dikého a deku pro Kudrjáše. Herci se pohybují po jevišti minimálně. Orchestr, jehož hráči se neměli proč ponižovat odstíněnou dynamikou, o výrazu nemluvě, převálcoval všechno a nikdo mu v tom nebránil. Kam se poděla svéráznost Janáčkova vokálního jazyka? Mladý talentovaný dirigent Norbert Baxa možná časem přehodnotí svůj současný názor na dramatičnost Janáčkovy hudby. Se štítem totiž vyplavala z té rozbouřené Volhy jen Varvara Terezy Chyňavové díky znělosti a technické zdatnosti svého hlasu a nesetřenému mladistvému pelu herectví. Jaromír Novotný zazpíval, co měl, ale netušil, co má na jevišti dělat, Jaroslav Kovacs (Tichon) vcelku vystihl podstatu své slabošské povahy, matná byla Kabanicha Věry Páchové . Káťa Valerie Vaygant (a nejen ona) by potřebovala s někým celou roli do detailů rozebrat a znovu ji po kousíčkách sestavit. Každý z týmu jako by „kopal“ sám za sebe. Všichni se snažili, ale nějak se nestihli ujednotit na tom, k čemu vlastně chtějí dojít. Na konci zmizela Káťa v „podchodu“ a zůstala tam. Kuligin (Martin Matoušek ) zvedl její odhozený šál a zazpíval Kabaniše: „Tu máte svou Katěrinu“. A Kabanicha? Ta se po rusku uklonila směrem do hlediště: „Děkuji vám dobří lidé za úslužnost!“ Komu děkovala a za jakou úslužnost, když tu chuděru Káťu ani z té Volhy nevytáhli (po schodech by to šlo trošku ztuha)?

A potom jsme šli domů. Káťa trvá do devíti.

Sdílet článek: