úterý, 24. únor 2009

Ústí nad Labem - Hoffmannovy povídky

Napsal(a) 

Vedle Fausta a Carmen jsou v trojici nejhranějších francouzských oper Hoffmannovy povídky z autorského hlediska nejspornější. Offenbach je nestačil dokončit, a přestože postupně vyplouvají nové prameny, desítky let slibovaná kritická edice je dosud v nedohlednu. V Severočeském divadle opery a baletu se rozhodli pro tradiční verzi, ale s původním pořadím aktů, nahrazenou v závěru revizí Fritze Oesera, která je v podstatě také adaptací, ale jeho rekonstrukce Hoffmannovy apoteózy zakončuje dílo značně působivě a také se tím zvýrazňuje dvojrole Nicklausse-Múzy, kterou znamenitě představuje Tereza Chyňavová .

Inscenátory spojila úcta k dílu a ohled i k těm divákům, kteří vidí a slyší ve francouzštině Hoffmannovy povídky poprvé a měli by chápat, co se před nimi odehrává. Režie Tomáše Šimerdy předvádí, jak i bez výstřelků může být dění na jevišti nekonvenční, nápadité, poutavé i zábavné. Vizuální složka představení harmonuje s hudebním provedením. Dirigentka Miriam Němcová má smysl pro zpěvnost, volbou temp vystihuje přirozený dech hudby, struktura je průzračná, orchestrální zvuk barevný a plný i v komorní sazbě a naopak v nejvyšší dynamice nikdy ne hrubý. Nároky Offenbachovy hudby na lehkost, rytmickou přesnost a bezchybnou souhru mezi jevištěm a orchestrem nastudování splňuje i v těch nejchoulostivějších místech.

Poctivá příprava a inspirující řízení se projevily na pěveckých výkonech. Hoffmanna, proměňujícího se z naivního studenta na zestárlého intelektuála propadlého alkoholu, zpíval WeiLong Tao velkým hlasem prozrazujícím obor hrdinného tenora, avšak zároveň dostatečně lehce a pohyblivě s bezpečnými výškami a naprosto svěže až do samého konce. Jeho lásky byly jako obvykle rozděleny mezi tři zpěvačky. Největší potlesk sklidila Anna Klamo za suverénní vokální a pohybovou kreaci Olympie. Její koloraturní eskapády uvádělo do chodu i kolapsu Cochenillovo šlapání dynama - v groteskní roli čtyř sluhů se tu herecky (a v kupletu Franze i příjemným lyrickým tenorem) dobře uplatnil Pavel Machát . Yvetta Tannenbergerová ztvárnila introvertní, po hvězdné kariéře až k sebezničení toužící Antonii působivě a v celém rozsahu pěvecky jistě. Valeria Vaygant (Giulietta) ukázala, že heroiny románského repertoáru jsou zjevně její nejvlastnější doménou. Nikolaj Někrasov vyjadřoval zlou sílu Hoffmannova protivníka bez démonických póz i pěvecky (až na jeden dva nejvyšší tóny v árii Dapertutta) velmi zdařile.

Náležitou pěveckou úrovní a výrazným hereckým projevem se vyznačovali i představitelé všech menších úloh. Zvláštní pochvalu zaslouží pěkně zpívající agilní sbor (sbormistr Josef Kučera ) s individuálně propracovanými, ale přitom nenápadně hranými akcemi.

Úhrnem představení, které se nemusí bát žádného srovnání a které přesvědčuje o tom, že divadlo schopné takového výkonu zasluhuje veškerou podporu své existence.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.