Úspěšný návrat Pietariho Inkinena k FOK

Návrat bývalého šéfdirigenta Pietariho InkinenaSymfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK byl ve dnech 7. a 8. února 2024 ve Smetanově síni Obecního domu velmi úspěšný. Současný šéfdirigent saarbrückenské Deutsche Radio Philharmonie a hudební ředitel soulské KBS Symphony Orchestra, který byl i sedm let šéfdirigentem Japan Philharmonic Orchestra, řídil FOK naposledy před čtyřmi lety a od té doby ještě více umělecky vyzrál.

 

Josef Špaček a Pietari Inkinen. Foto: Ivan Malý

Jako sólista vystoupil houslový virtuos Josef Špaček, s nímž Pietari Inkinen koncertoval i v Německu a Jižní Koreji. Bývalý koncertní mistr České filharmonie, který se vydal na sólovou dráhu, hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ Guarneri del Gesù (cca. 1732) zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Josef Špaček. Foto: Ivan Malý

S Pražskými symfoniky si Josef Špaček zahrál svůj oblíbený Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61 (1806) Ludwiga van Beethovena, k jehož mistrovskému klasicistnímu dílu složili v minulosti četní houslisté skladatelé různé kadence, byli to například Bernhard Molique, Henri Vieuxtemps, Joseph Hellmesberger st., Joseph Joachim, Eugène Ysaÿe nebo Fritz Kreisler. Ze skladatelů dokonce Camille Saint-Saëns či Alfred Schnittke, z mimořádných houslových virtuosů současnosti Joshua Bell či Maxim Vengerov. Ani Josef Špaček nezůstal pozadu.

Josef Špaček a koncertní mistr Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Roman Patočka. Foto: Ivan Malý

 

Pietari Inkinen nalezl ve středu 7. února v interpretaci Beethovenovy skladby optimální rovnováhu mezi koncertním a symfonickým stylem skladatele, přičemž hloubku kompozice vyklenul nejlépe ve smyčcových sekcích. Ostatně, jak již i posluchači ve Smetanově síni Obecního domu v období jeho šéfování u FOK v letech 2015 až 2020 poznali, je dirigent také profesionálním houslovým interpretem. 

 

První větu Allegro ma non troppo a třetí větu Rondo. Allegro ozvláštnil Josef Špaček volbou kadencí, které zkomponoval skladatel postmoderní hudby Alfred Schnittke, jenž je navíc obohatil i o fragmenty velkých houslových koncertů. Ke druhé větě Larghetto (attacca) složil Josef Špaček kadenci vlastní, v níž použil i citaci ze Symfonie č. 1 D dur „Titán“ Gustava Mahlera. Proslulou klasicistní kompozici posunuli sólista, dirigent i orchestr poslechově blíže do současnosti. Charakter sólového nástroje je v partu zpěvný, což Josefu Špačkovi velice vyhovuje. S výjimkou druhé věty, v níž nechal svůj part lyricky až téměř romanticky rozeznít a jeho fráze dýchaly, zahrál dílo s leskem i stínem neustále vnitřně uspěchané virtuozity provedení. Sólista zahrál jako přídavek třetí část Gavotte en rondeauBachovy Partity for Solo Violin No. 3 in E Major, BWV 1006. Z řad posluchačů, z nichž i někteří aplaudovali ve stoje, se ozývalo pochvalné „Bravo“.

Pietari Inkinen. Foto: Ivan Malý

Pro svůj návrat k FOKu si dirigent zvolil Symfonii č. 4 f moll, op. 36 (1877‒1878) Petra Iljiče Čajkovského. Partituru nastudoval zpaměti a interpretoval ji s nuancemi a také se zjevnou snahou pozoruhodně modelovat zvuk sekcí. Z jeho přístupu k provedení skladby bylo znát, že má za sebou již velké zkušenosti na vysoké umělecké úrovni s gradací velkolepých děl. Symfonii oprostil od patosu a interpretaci vtiskl vrstevnaté vnitřní neokázalé drama, plné adekvátní stylové melancholie, lyrismu i radostných obrazů. Dílo koncipoval v provedení, které bylo hravé nejen v úsecích s rozvernou arabeskou a delikátním scherzem s rafinovaným úsekem Pizzicato Ostinato s přechodem do Allegra, ve FinaleAllegrem con fuoco prokázal mnoho porozumění pro stylové uchopení jádra kompozice.

 

Záštitu nad koncertem převzal J. E. Pasi Tuominen, velvyslanec Finské republiky v ČR. Pietari Inkinen, jenž řídil řadu proslulých zahraničních těles, včetně například Izraelské filharmonie, Losangelské filharmonie nebo Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterodamu, vloni s úspěchem dirigoval i tetralogii Richarda Wagnera Prsten Nibelungův na proslulých Bayreuthských slavnostních hrách. V listopadu 2023 s pozitivním ohlasem debutoval u slavného amerického Clevelandského orchestru, se kterým nastudoval díla Petra Iljiče Čajkovského a Antonína Dvořáka. 

 

Jedno povzdechnutí na závěr. V koncertních programech by se nemělo stávat, aby se návštěvník v životopisu umělce dočetl: „Josef vystupuje s významnými orchestry po celém světě“ nebo „K vrcholům Josefovy sezony 2023/24 patří debut s Chicagským symfonickým orchestrem a Jakubem Hrůšou…“ Tato familiárnost navzdory velké oblíbenosti pana Špačka u nás není příliš zdvořilá.