Úspěšná světová premiéra

Sylvie Bodorová využila příběh o židovském povstání ze starozákonní doby k apelu obracejícímu se k současným lidem. Mimo hudbu ho sama vyjadřuje slovy „Nebojte se!“ a má tím na mysli výzvu k odvaze vzdorovat zlu, i když by se takový boj zdál jakoby marný. Oratorium Juda Maccabeus , které mělo (24. 5.) světovou premiéru na festivalu Pražské jaro, zdaleka není jen historickou freskou, ale v dobrém slova smyslu angažovanou kompozicí. Libreto je koncipováno spíše jako scénář k filmové fantazii a lze si takové ztvárnění představit; ovšem závažností tématu přesahujícího běžné každodenní obzory patří v koncertní podobě toto dílo skutečně do výjimečného prostředí katedrály, pro kterou bylo na festivalovou objedávku psáno.

Není to hudba převratně avantgardní – a vůbec to nevadí, dokonce je to tak dobře, protože se alespoň neztratil ze zřetele posluchač. Autorka až překvapivě pročistila strukturu skladby a její rozvrh a našla vcelku prosté prostředky pro účinnou moderní sdělnost. Výsledek je neotřelý, působivý a poctivý. V sedmnácti částech se odvíjí dobová situace Židů a konkrétních postav, posléze proměna malověrnosti v odvahu; zaznívá pláč, doufání i potěšení, zachyceno je znesvěcení jeruzalémského chrámu, ale pak i vítězství nad „okupanty“, kdy prostor dostává radostná jubilace… Nesmírně silný je pro vývoj rozhodující obraz, v němž se Judovi ve snu zjevují budoucí hrůzy holocaustu. Roztomilý dětský popěvek přerušuje vojenský řev, vyvolávání jmen – a do toho se ozývají srdceryvné výkřiky dětí. Tady nelze zůstat nezúčastněným posluchačem.

Výrazové prostředky oratoria tedy sahají od symfonismu a mohutných sborových partií přes ohlasy na liturgii, vyklenutá pěvecká sóla, recitaci a výkřiky až po dramaticky funkční skandování, tleskání a dupání – tam, kde bylo potřeba obrazem vypůjčeným z dnešních masových sportovních akcí zvýraznit bezduchost nevěřících vetřelců do Chrámu.

Hudba má silné zakotvení do tónových center, melodickou invenci, navozuje atmosféru, je zdařile odstiňována a stupňována… Jedním slovem: skladba se podařila. Nastudování bylo dílem dirigenta Vladimíra Válka s dvěma pomocníky pro prostor kostela. Rozhlasoví symfonikové s Pražským filharmonickým sborem dali základ působivým scénám a gradacím, Gabriela Beňačková s Ivanem Kusnjerem a Alešem Brisceinem rozsvítili smělé vokální linky a herci Pavel Landovský , Otakar Brousek , David Prachař a Eva Salzmannová přidali patos mluveného slova. V dané chrámové akustice, dokonce s využitím prostoru pro rozestavění interpretačních skupin a pro směrové efekty, vyzněla novinka monumentálně, určitě a nadčasově. Mnohé hlasy se shodují, že je to na první poslech dílo, které už nezapadne. Stejně tak přiznává autor těchto řádků, že by si Judu rád poslechl znovu…

Sdílet článek: