neděle, 28. červenec 2002

Úspěšná světová premiéra

Napsal(a) 

Sylvie Bodorová využila příběh o židovském povstání ze starozákonní doby k apelu obracejícímu se k současným lidem. Mimo hudbu ho sama vyjadřuje slovy "Nebojte se!" a má tím na mysli výzvu k odvaze vzdorovat zlu, i když by se takový boj zdál jakoby marný. Oratorium Juda Maccabeus , které mělo (24. 5.) světovou premiéru na festivalu Pražské jaro, zdaleka není jen historickou freskou, ale v dobrém slova smyslu angažovanou kompozicí. Libreto je koncipováno spíše jako scénář k filmové fantazii a lze si takové ztvárnění představit; ovšem závažností tématu přesahujícího běžné každodenní obzory patří v koncertní podobě toto dílo skutečně do výjimečného prostředí katedrály, pro kterou bylo na festivalovou objedávku psáno.

Není to hudba převratně avantgardní - a vůbec to nevadí, dokonce je to tak dobře, protože se alespoň neztratil ze zřetele posluchač. Autorka až překvapivě pročistila strukturu skladby a její rozvrh a našla vcelku prosté prostředky pro účinnou moderní sdělnost. Výsledek je neotřelý, působivý a poctivý. V sedmnácti částech se odvíjí dobová situace Židů a konkrétních postav, posléze proměna malověrnosti v odvahu; zaznívá pláč, doufání i potěšení, zachyceno je znesvěcení jeruzalémského chrámu, ale pak i vítězství nad "okupanty", kdy prostor dostává radostná jubilace... Nesmírně silný je pro vývoj rozhodující obraz, v němž se Judovi ve snu zjevují budoucí hrůzy holocaustu. Roztomilý dětský popěvek přerušuje vojenský řev, vyvolávání jmen - a do toho se ozývají srdceryvné výkřiky dětí. Tady nelze zůstat nezúčastněným posluchačem.

Výrazové prostředky oratoria tedy sahají od symfonismu a mohutných sborových partií přes ohlasy na liturgii, vyklenutá pěvecká sóla, recitaci a výkřiky až po dramaticky funkční skandování, tleskání a dupání - tam, kde bylo potřeba obrazem vypůjčeným z dnešních masových sportovních akcí zvýraznit bezduchost nevěřících vetřelců do Chrámu.

Hudba má silné zakotvení do tónových center, melodickou invenci, navozuje atmosféru, je zdařile odstiňována a stupňována... Jedním slovem: skladba se podařila. Nastudování bylo dílem dirigenta Vladimíra Válka s dvěma pomocníky pro prostor kostela. Rozhlasoví symfonikové s Pražským filharmonickým sborem dali základ působivým scénám a gradacím, Gabriela Beňačková s Ivanem Kusnjerem a Alešem Brisceinem rozsvítili smělé vokální linky a herci Pavel Landovský , Otakar Brousek , David Prachař a Eva Salzmannová přidali patos mluveného slova. V dané chrámové akustice, dokonce s využitím prostoru pro rozestavění interpretačních skupin a pro směrové efekty, vyzněla novinka monumentálně, určitě a nadčasově. Mnohé hlasy se shodují, že je to na první poslech dílo, které už nezapadne. Stejně tak přiznává autor těchto řádků, že by si Judu rád poslechl znovu...

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.