Gustavo Dudamel za pultem České filharmonie (Rudolfinum Praha, 8. 3.) nevzbudil předem velkou pozornost – Dvořákova síň byla ten ve-
čer výrazně nevyprodaná. Neznámé jméno nikomu nic neříkalo a ani program tvořený jen hudbou 20. století širší publikum sám od sebe nenalákal. A přitom pozvání mladého venezuelského dirigenta bylo, jak ukázal výsledek, buď velkým štěstím, nebo v lepším případě dokonce jasnozřivým dramaturgickým činem. Sotva šestadvacetiletý mladík je totiž jednak novou, více než nadějnou tváří prestižního labelu Deutsche Grammophon, což samo o sobě už znamená docela dost, jednak ale také skutečně a prokazatelně umělcem s velkou energií, mimořádným potenciálem a nadprůměrnými schopnostmi, umělcem, který bude s největší pravděpodobností jednou spoluurčovat světové hudební dění.
První polovina večera byla dynamicky vyhrocená: až agresivně gradovaná skladba Sensemayá od mexického klasika Silvestra Revueltase ztvárňuje afrokaribský rituál zabití hada a ani Bartókova Taneční suita není a nebyla něžnou lyrikou. Výjimečný byl pak především způsob, jímž podal Dudamel Prokofjevovu Pátou symfonii . Má ve svém projevu ještě něco, co bude potřeba asi trochu kultivovat – jakousi skoro až úpornou umanutost. Je to ovšem zároveň výraz jeho muzikálnosti, technické připravenosti a síly osobnosti, danost, která ho nutí vystupovat naléhavě a autoritativně, i když vůbec ne sebestředně. Partituru melodicky výrazné symfonie s přehlednou, nicméně bohatě strukturovanou sazbou pojal ve vyšších tempech, ale i díky tomu jako naprosto strhující záležitost. Dirigoval zpaměti, velmi podrobně, s neutuchající vervou, s pozorností všem detailům a agogickým nuancím, současně s obdivuhodně jasnou představou o celku. Filharmonici zahráli tento večer suverénně. V Prokofjevovi jak v řadě sól, tak ve strhujícím tutti.
