čtvrtek, 29. září 2005

Turangalila ve Smetanově síni: Radost z hudby

Napsal(a) 

Nebývá v našich krajích zvykem pravidelně uvádět velká orchestrální či vokálně - orchestrální díla 20. století (ačkoliv se některá z nich s odstupem již dají zařadit mezi největší historické skladby tohoto typu). Důvodů je samozřejmě více, nicméně pomineme-li (bohužel obecně) rozšířený předsudek o špatné posluchačské stravitelnosti těchto děl, pak zbývá vlastně jediný podstatný: provozovací náročnost. Pokud se tento problém podaří překonat, výsledek je často pozoruhodný a pro někoho možná i překvapivý - ono se to dá nejen hrát, poslouchat, ale dokonce přišlo tolik posluchačů, že se to dá označit za důležitou kulturní událost!

Messiaenovo opus magnum, symfonie Turangalîla (1946 - 1948), hraná Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK za řízení Serge Bauda ve Smetanově síni Obecního domu (19. a 20.4.) takovou událostí rozhodně byla. Mým hlavním dojmem z koncertu byla radost - radost z atmosféry, ze zvuku, z reakcí publika, z hudby, která nestárne a onu radost má sama v sobě hluboce zakódovanou.

Desetivětý, osmdesát minut trvající kolos je bezpochyby interpretačně zapeklitý. Od souhry (polyrytmická či polymetrická pásma) přes ladění až k udržení atmosféry a napětí na dlouhých, zdánlivě statických plochách. Nejprve je potřeba pochválit sólisty - Valérie Hartmann-Claverie hrála na Martenotovy vlny s úžasným citem a přehledem, v tutti její nástroj nikdy dynamicky nepřečníval (to nebývá pravidlem). Téměř absolutorium si zaslouží Daniel Wiesner . Klavírní part Turangalîly je traktován povětšinou sólově, s maximální technickou obtížností. Wiesner se ho zhostil s neuvěřitelnou lehkostí a brilancí, zároveň s pochopením pro zvláštnost Messiaenovy estetiky (má už ostatně zkušenosti s nahráváním Messiaenova sólového cyklu Dvacet pohledů na Ježíška ). Snad jedinou drobnou vadou jeho výkonu bylo občasné hraní před (nebo zároveň s) gestem dirigenta, tudíž malinko mimo tutti rytmus (například ve druhé větě, nejvíce to bylo markantní v souhře s primy).

Asi nemá smysl podrobně se rozepisovat o jednotlivých větách, takže se pokusím zmínit pouze jednotlivé důležité momenty. Mezi ty kladné patří skvělé rozvržení gradací (například vynikající kolážovitá plocha před klavírním sólem ve čtvrté větě), de-gradací a klidných ploch. Serge Baudo řídil orchestr velice úsporně, se zjevným citem právě pro tektoniku a celek formy. Přesto nezapomínal na drive a rytmus (tutti v páté větě) či naopak na klidnou koncentrovanost (šestá věta). Mezi zápory bych zmínil hlavně zvukovou nevyváženost: málo klavíru či primů v dynamicky vypjatých místech, naopak moc žesťů (hlavně trubky a pozouny). Stejně tak příliš nevynikly "ptačí" ornamenty dřev ve větě šesté.

To vše jsou však pouze detaily. Nezbývá než všem zúčastněným muzikantům poděkovat - za zprostředkovanou radost a krásu.

Michal Nejtek

Narodil se v Litoměřicích, absolvoval Konzervatoř v Teplicích (klavír) a Hudební fakultu AMU v Praze (skladba). Píše symfonickou i komorní hudbu, věnuje se scénickým projektům (Lamenti, Pravidla slušného chování v moderní společnosti). Obdržel objednávky na nové kompozice od festivalů Donaueschinger Musiktage, Varšavský podzim a Klangspuren. Spolupracuje se skupinou The Plastic People Of The Universe (Obešel já polí pět, Pašije, Vlaková opera). Hraje na klavír a klávesové nástroje v několika formacích (NTS, Michal Nejtek Trio). Věnuje se i hudbě pro divadlo (Arnošt Goldflam, Jiří Ornest, Jana Svobodová atd.). Učil na Konzervatoři v Teplicích (hudební teorie, korepetice), na VOŠ Jaroslava Ježka dějiny jazzu, nyní učí na pražské AMU (kompozice).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.