Melodicky i symfonicky vypjatá Turandot se běžně hraje v podobě, jak ji dokončil Pucciniho žák Alfano. Ovšem Berio, vycházející podle svých slov mnohem více z dochovaných Pucciniho skic, dopsal konec – kdy princ Kalaf zvítězí v hádankách nad čínskou princeznou Turandot a získá tak nejen život, ale i její ruku – trochu jinak, o dost méně triumfálně. Je to možné řešení, i když ne zcela jednoznačné. Dojem z inscenace provází podobný pocit – je těžké se rozhodnout, zda takový konec přijmout, nebo ne. Berio plně nepřesvědčuje o nutnosti tohoto řešení. Psychologicky je ovšem zdůvodnění a hudební podpoření princeznina váhání delší mezihrou i jinou dohrou zajímavé. Beriův kompoziční přínos se pohybuje mezi zachováním ducha Pucciniho hudby a jeho vlastním současným hudebním vyjádřením. Tok se nalamuje a mizí, hudba odbočuje a částečně se vrací… Strojová odosobněnost davů se proměňuje a – stejně jak Kalaf s Turandot – sboristé se začínají váhavě párovat, aniž by zazněla monumentální sborová reminiscence na Kalafovu slavnou árii a na jeho „Vincero“. Závěr je pozitivně nadějný, i když ne zcela „jistý“. Odpovídá to samozřejmě značně soudobým pocitům, ale na více méně romantickou operu je to přece jen pouze naroubováno. Dosáhnout ústrojnosti s odstupem bezmála století asi jen tak snadno nelze a posluchač vyvedený z konceptu pak v sobě těžko hledá pocit plného uspokojení.
Také Pountney těžko může Turandot vtisknout tolik vlastního, kolik od něj známe z Julietty či z Janáčka. Omračující ovšem byl sám způsob využití šíře jeviště včetně dlouhých bočních partií a zacházení s více než stočlenným sborem i monumentalita výtvarného řešení s nekonečnými ochozy nebo naopak s obrovskou hlavou uprostřed scény. Respekt budí svým projevem Paata Burchuladze (Timur). Z dalších pěvců nikdo neohromil – ani Gabriele Schnaut v titulní roli, ani Cristina Gallardo-Damas v roli Liu, ani tenorista Johann Botha , školený spíše německy než italsky.
