neděle, 24. listopad 2002

Turandot

Napsal(a) 

Turandot Turandot
Hlavním důvodem, proč se letos hrála v Salcburku nová inscenace Pucciniho Turandot , byla nesporně úprava italského modernisty Luciana Beria , který nově dokomponoval závěr opery. Tato podoba se poprvé objevila na jevišti loni, Salcburk se jí chopil ambiciózně hned poté. Ohromující dojem z této pompézní opery podrthl za pultem Vídeňských filharmoniků svou eruptivní muzikalitou (při druhém ze sedmi představení 10. 8.) dirigent Valerij Gergijev . Velkorysé vidění režiséra Davida Poutneyho a scénografa Johana Engelse však operu dovedlo nakonec ve shodě s Beriem v překvapivě ztišeném závěru pozitivně k lásce jako k základní lidské hodnotě.

Melodicky i symfonicky vypjatá Turandot se běžně hraje v podobě, jak ji dokončil Pucciniho žák Alfano. Ovšem Berio, vycházející podle svých slov mnohem více z dochovaných Pucciniho skic, dopsal konec - kdy princ Kalaf zvítězí v hádankách nad čínskou princeznou Turandot a získá tak nejen život, ale i její ruku - trochu jinak, o dost méně triumfálně. Je to možné řešení, i když ne zcela jednoznačné. Dojem z inscenace provází podobný pocit - je těžké se rozhodnout, zda takový konec přijmout, nebo ne. Berio plně nepřesvědčuje o nutnosti tohoto řešení. Psychologicky je ovšem zdůvodnění a hudební podpoření princeznina váhání delší mezihrou i jinou dohrou zajímavé. Beriův kompoziční přínos se pohybuje mezi zachováním ducha Pucciniho hudby a jeho vlastním současným hudebním vyjádřením. Tok se nalamuje a mizí, hudba odbočuje a částečně se vrací... Strojová odosobněnost davů se proměňuje a - stejně jak Kalaf s Turandot - sboristé se začínají váhavě párovat, aniž by zazněla monumentální sborová reminiscence na Kalafovu slavnou árii a na jeho "Vincero". Závěr je pozitivně nadějný, i když ne zcela "jistý". Odpovídá to samozřejmě značně soudobým pocitům, ale na více méně romantickou operu je to přece jen pouze naroubováno. Dosáhnout ústrojnosti s odstupem bezmála století asi jen tak snadno nelze a posluchač vyvedený z konceptu pak v sobě těžko hledá pocit plného uspokojení.

Také Pountney těžko může Turandot vtisknout tolik vlastního, kolik od něj známe z Julietty či z Janáčka. Omračující ovšem byl sám způsob využití šíře jeviště včetně dlouhých bočních partií a zacházení s více než stočlenným sborem i monumentalita výtvarného řešení s nekonečnými ochozy nebo naopak s obrovskou hlavou uprostřed scény. Respekt budí svým projevem Paata Burchuladze (Timur). Z dalších pěvců nikdo neohromil - ani Gabriele Schnaut v titulní roli, ani Cristina Gallardo-Damas v roli Liu, ani tenorista Johann Botha , školený spíše německy než italsky.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.