Turandot plná stínů v Národním divadle

Pucciniho Turandot je opera, kterou autor bohužel nedokončil a zanechal pouhé útržky happyendového rozuzlení příběhu o ledově chladné princezně, již svou chytrostí a především vášnivou láskou získá princ Kalaf. Je obtížná pro svou bohatou inspiraci východní hudbou – jejími melodiemi a instrumentací. Dirigent Jaroslav Kyzlink ve svém hudebním pojetí, poprvé uvedeném 23. ledna v Národním divadle, kladl důraz právě na tyto specifické hudební kvality díla a posiloval právě tyto vlastnosti opery, aby podpořil jinakost Pucciniho Turandot v rámci jeho operní tvorby (a to včetně příbuzně koncipované Madam Butterfly).

Bývá zvykem, že inscenace Turandot je výtvarně efektní, často velmi pestrá a značně statická. Není divu, když významnou roli v ní hrají sborové scény, v nichž je dav traktován jako neustále se proměňující veličina, reagující vskutku nedůsledně na změny v ději. Dav je naprosto necitelný, má rád krev, ale najednou strne účastí při smrti Liu, která věrně provází Kalafova otce krále Timura. Dav je tu veličinou, od níž se odráží veškeré dění. Jeho reakce jsou nevypočitatelné. Napůl cesty mezi hlavními postavami (Turandot, Kalaf, Liu, Timur) a davem, sborem, jsou vystavěny postavičky tří ministrů Pinga, Panga a Ponga (Jiří Brückler, Richard Samek, Josef Moravec), jejichž role jsou nevýraznějšími zástupci commedie dell’arte (konkrétně jejích zábavných komických figur). Inscenační uchopení těchto tří postav, a to nejen hudební (krásně sezpívané ansámbly), ale stejně výrazně i vedení pohybově-herecké složky jejich výkonů v této inscenaci, dá se říci, hraje prim.

Václav Lemberk, foto Patrik Borecký

Turandot je opera pěvecky značně obtížná a do role titulní obsadilo vedení operního souboru tři zcela odlišné typy pěvkyň – premiéru získala Iveta Jiříková, zastupující v Národním divadle obor dramatického sopránu, Anda-Louise Bogza v podobném postavení a Eliška Weissová, přeorientovávající se ze svého mezzosopránového zaměření stále důsledněji do rolí náležejících dramatickému sopránu. Po Ortrudě v Lohengrinovi a po Smetanově Libuši v Ústí nad Labem přichází také s Turandot. Iveta Jiříková splnila podle mého názoru po pěvecké stránce roli hlavní hrdinky bez problémů, nejvýraznější ženskou postavou na jevišti však byla (což nebývá až tak vzácné) představitelka Liu, Alžběta Poláčková. Part Kalafa sedí Michalu Lehotskému pěvecky velmi dobře. Kvalitně nastudované sbory (Pavel Vaněk, Jaroslav Brych a Jiří Chvála) a pozorný výkon orchestru řídil Jaroslav Kyzlink s přehledem a se snahou o monumentální svéráz hudebního provedení. Režisérka a scénografka Zuzana Gilhuus měla po této stránce velmi dobré zázemí.

Režisérčin přístup k Pucciniho Turandot je bezesporu niterný a poetický. Dobrovolně se vzdala veškerých výtvarných efektů a vytvořila pro konflikt vášně a lásky stavějící se proti chladu a krutosti upnutě přísný inscenační rámec. Černou scénografii naruší od počátku pouze hnědavý oděv Kalafův a šedé kostýmy Timura a Liu, princezna Turandot je celá v černé a málem se ve stejnobarevné scénografii ztrácí. Teprve druhému obrazu druhého jednání vévodí Turandotin otec císař Altoum a jeho suita celí v bílém spolu s dívkami v průhledných efektních kostýmech. Na jeviště pronikne kontrastní barevnost Pinga, Panga a Ponga v jejich černomodrém odění s komickými prvky (autor kostýmů Boris Hanečka). Možná je škoda, že se ministři víc nevydělují z přísného výtvarného rámce. Drobné změny Kalafova kostýmu jsou více méně zanedbatelné a slouží pouze k tomu, aby jeho postava na jevišti působila co nejpohledněji (nic proti tomu). Zvolená inscenační koncepce by však vyžadovala plastické uchopení hlavních postav, zůstává však, bohužel, jen plochá a málo čitelná. Turandot a Kalaf jsou načrtnuti jen zhruba a schází jím důkladnější propracování mimické i pohybové. Pečlivé a přehledné aranžmá je zejména z pohledu z hlediště v přízemí málo výrazné a často zaniká i proto, že se mnoho ze změn odbývá až v pozadí jeviště.

Michal Lehotský, foto Patrik Borecký

Velkým otazníkem je umístění inscenace Turandot do Národního divadla. Podstatně jinak by záměrně prostá a jednoduchá inscenační koncepce přece jenom působila v nově otevřené Státní opeře. Nevíme, co vedení operního souboru vedlo k uvedení této opery do historické budovy. Pokud to snad byla pouze skutečnost, že se Státní opera otevírala po rekonstrukci teprve 5. ledna tohoto roku, pak to považujeme za skutečnost vnější a ne právě dobře obhajitelnou. Pro diváky, kteří přijdou navštívit Národní divadlo hlavně kvůli jeho historické budově, bude tato Turandot už podle fotodokumentace málo přitažlivá. Také samotný program k inscenaci s málo čitelnými šedavými fotografiemi neposkytuje příliš lákavou upoutávku pro příští plánovanou návštěvu divadla.

Takto utažený výklad Pucciniho Turandot je pochopitelně dobře možný, avšak v kontextu s dalšími, již uvedenými inscenacemi je zároveň i plný otazníků. Dobrá, počkáme si, co bude následovat.

Sdílet článek: