středa, 10. prosinec 2014

Trzej kompozytorzy aneb Skladatelská trojice

Napsal(a) 

Trzej kompozytorzy, foto Petr Veber Trzej kompozytorzyfoto: Petr Veber

Na koncert, který se uskutečnil poslední listopadovou sobotu ve varšavském Velkém divadle, se dlouho čekalo, a to jako na výjimečnou událost. Tři díla tří nejslavnějších polských skladatelů dvacátého století a poslední doby – Pendereckého, Lutoslawského a Góreckého – se měla dostat do méně obvyklé souvislosti se současnou tvorbou a interpretací zakotvenou u břehů jiných hudebních žánrů. Stalo se, v programu zaznělo pět skladeb - a bylo to jedinečné. Filharmonický svět se potkal s moderním rockovým, ale zůstal sám sebou.

Byl to velmi dlouhý program, který v druhé polovině završila bezmála hodinová 3. symfonie „Symfonie písní žalostných“ Henryka Mikolaje Góreckého. Dirigoval ji za pultem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu Krzysztof Penderecki… a jako vokální sólistku měl britskou trip-hopovou zpěvačku Beth Gibbons. Skladba - statická, rozvláčná, v materiálu a prostředcích záměrně zjednodušená, ovšem plně naléhavá, intenzivní, výrazově podmanivá a silná – je z druhé poloviny 70. let; stala se později v 90. letech ve světě komerčně velmi úspěšnou a známou. Zachycuje a vyjadřuje pomocí textů i hudby ve třech pomalých větách emoce související s utrpením za války, spojené zejména s mateřstvím. Vzhledem k sólistce s charakteristicky neškoleným a působivě neokázalým projevem, výrazně „nekoncertní“ zpěvačce nenápadně sedící v orchestru u mikrofonu, zazněla symfonie samozřejmě s amplifikovaným zpěvním partem značně alternativně, ale jde o hudbu, jejíž styl a náboj ani takovému vyznění, jak se ukázalo, nestojí v cestě. Trip-hop je charakterizován jako pomalá a temná hudba, styl Góreckého skladby tedy bezmála padesátileté introvertní vokalistce ze skupiny Portishead musí vyhovovat; její angažování pro tento koncert nebylo náhodné. Ostatně - vždyť i toto Góreckého dílo ve své době výrazně přesáhlo ze světa klasické hudby do oblasti popkultury.

Na rozdíl od této skladby, v níž hudebnice z jiné oblasti byla hostem a pokornou interpretkou, koncipovali pořadatelé první polovinu koncertu opačně. V sousedství starších děl Lutoslawského a Pendereckého zazněla dvě poměrně nová orchestrální díla autorů, kteří jsou doma na rockové scéně a kteří na současné polské klasiky hudebně zareagovali. I to byl promyšlený záměr. Jonny Greenwood, známý ze skupiny Radiohead, zkomponoval 48 Responses to Polymorphia, tedy jakousi odpověď na Pendereckého zvukově vyhraněnou smyčcovou skladbu Polymorphia ze 60. let. Ta nejprve pod autorovou taktovkou zazněla, poté Bassem Akiki, umělec mladší generace, přišel oddirigovat Greenwoodovu partituru. Podobný model následoval v případě Lutoslawského známé skladby Muzyka žalobna, následované kompozicí nazvanou Réponse Lutoslawski z pera Bryce Dessnera, muzikanta z formace The National. Oba primárně rockoví hudebníci (kteří se k dílu obou Poláků hlásí jako k něčemu, co je zaujalo) použili klasický orchestrální aparát a některé prvky hudby obou autorů k vyjádření zvukového světa, v němž se pohybují sami, ať už je víc nesen elektronikou, jako v případě Greenwooda, nebo instrumentálními dotyky s minimalismem a folkem, jako v případě Dessnera. Oba se nesetkali s hudbou svých „vzorů“ při této příležitosti zdaleka poprvé, oba nejsou ani v orchestraci úplnými začátečníky. Vytvořili avantgardně, neotřele a závažně znějící struktury, dali najevo, že v současné době se oba hudební světy – svět „vážné“ hudby a svět spotřební kultury - mohou stýkat, inspirovat a propojovat víc, než tomu bývalo, posunuli respektive rozvolnili hranice mezi nimi o něco dál, a potvrdili, že polští avantgardisté jsou schopni oslovit i někoho, koho by asi jinak nenapadlo „jen tak“ napsat „ohlas“ na nějakou „klasiku“. Zároveň se ukázalo, že léty prověřené kompozice Lutoslawského a Pendereckého mají čím dál víc svou jasnou hodnotu, dokonalost a sílu a že obě nové postmoderní skladby z anglosaského prostoru, reagující na ně v některých parametrech, ale stojící stylově přece jen víc ve vzduchoprázdnu, nemají jejich přesvědčivost. Nešlo nicméně o omyl nebo o laciný komerční projekt. Pokus ukázat, že „trzej kompozytorzy“ jsou podnětní i pro zcela novou a úplně jinou, dokonce v mnohém odlehlou hudební generaci, vyšel. Sál operního divadla pro bezmála dva tisíce lidí byl v podstatě vyprodán, katovický orchestr hrál obětavě a přesně, téměř nestárnoucí Penderecki (81) dirigoval s přehledem a dodal koncertu na váze. Největší ohlas ovšem celkem logicky měli Górecki a zpěvačka Beth.

Iniciátorem projektu byl Národní audiovizuální institut (Narodowy Institut Audiowizualny - NInA). Za pozornost, přesahující horizont tohoto koncertu, stojí jeho velkorysý internetový projekt Ninateka. Soustřeďuje a dává k dispozici (k poslechu) mimo jiné také nahrávky hudby moderních polských klasiků, k nimž patří ještě Kilar a Panufnik, a poskytuje také komplexní informace o nich. Varšavský koncert, uspořádaný s jasnou ambicí potvrzení nezastupitelné pozice „trojice skladatelů“, do strategie Institutu zapadá logicky.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.