Společnost českých skladatelů uspořádala 16. října 2019 reprezentativní autorský koncert třech členů, oslavujících letos svá životní jubilea. Své kompozice představili osmdesátník Tomáš Svoboda a dva sedmdesátníci Vojtěch Mojžíš a Jan Grossmann. Koncert se konal v krásných prostorách sálu konzervatoře Jana Deyla.
První z autorů, který představil svou práci, byl Vojtěch Mojžíš. Jeho jednovětého II. smyčcového kvartetu se ujal známý, ze skvělých interpretů složený soubor Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák; Libor Kaňka – housle; Zbyněk Paďourek – viola; Jitka Vlašánková – violoncello). Přestože se jedná o kompozici z roku 1980, hudba působila stále velice živě. Smyčce Mojžíšovi jak se říká „zní“ a skladba tak výborně zafungovala coby introdukce celého koncertu.
Jako druhé číslo večera byl uveden sedmidílný cyklus Milostné písně pro soprán a klavír Jana Grossmanna. Autor písně zkomponoval roku 1984 na verše básnířky Evy Kotarbové. Co bylo překvapující, ale nakonec vlastně i oku lahodící, byl fakt, že na pódium přišly hned dvě zpěvačky, vášnivá Nicola Proksch a energická Simona Mrázová. Přišel s nimi i elegantní klavírista Alexandr Starý – jak se posléze ukázalo, tahle sympatická trojice spolu tvoří ansámbl s názvem ANSemble Duettino. Soubor pojal Grossmannův cyklus poněkud po svém, jednak byla vypuštěna jeho druhá část a za druhé bylo promícháno pořadí ostatních částí. Výslednému efektu to však neubralo. Grossmannova hudba je plná přirozené muzikality a milého humoru, což bylo podpořeno hezkým výkonem jak obou, při zpěvu se střídajících dam, tak i pana klavíristy.
Posléze nastal opět prostor pro Vojtěcha Mojžíše, konkrétně jeho skladbu Sympatie pro basklarinet a klavír. Dílo bylo napsáno pro ansámbl Due Boemi již roku 1982. Na jubilantském koncertě jsme ho však měli možnost slyšet v podání extravagantní basklarinetistky Věry Kestřánkové, umným způsobem rozeznívající svůj velký nástroj, za doprovodu jejího komorního partnera, klavíristy Daniela Wiesnera. Co mě velice zaujalo, byla skvěle fungující barevná kombinace obou nástrojů. Mojžíš si s instrumentací ve skladbě pohrál vskutku obdivuhodným způsobem. Dílko postavené na nevelké časové proporci působí výborně.
Na závěr první půle se na pódium vrátila sestava Kvarteta Martinů. Tentokrát se zhostili kompozice nazvané 12. smyčcový kvartet, op. 202 „Post scriptum“ Tomáše Svobody, skladatele žijícího v USA. Autor se sice ze zdravotních důvodů a vzhledem k pokročilému věku nemohl koncertu zúčastnit, nicméně by měl jistě obrovskou radost, jaké profesionální a energické péče se jeho skladbě z roku 2010 dostalo – při svém druhém výstupu totiž již evidentně dobře zahřáté Kvarteto Martinů předvedlo, že stále umí rozvířit řádné hudební tornádo. Především gradace ve třetí části byla prostě radost poslouchat.
Po pauze se publikum dozvědělo, že bylo pozměněno pořadí skladeb. Na úvod druhé půle koncertu tedy byla zařazena Žalmová kantáta č. 2 Jana Grossmanna, zkomponováná roku 2006. Autor zvolil zvukově nesmírně zajímavou kombinaci sopránu, mezzosopránu a dvou akordeonů. Možná díky obsahové závažnosti textu žalmu 64, možná i díky poetickému a zvukomalebnému slovenskému překladu básníka Milana Rúfuse, který Grossmann ve své skladbě použil, možná také díky věcnému a čistému provedení byla kantáta z mého subjektivního pohledu vrcholem večera. Sestava ve složení sopranistky Markéty Schaffartzik, mezzosopranistky Evy Marie Kořené, akordeonistek Anežky Gebaureové a Kateřiny Botorové předvedla moderní, koncentrovaný výkon bez zbytečných kudrlinek. Tahle děvčata ví, jak se dnes ve světě interpretuje Nová hudba, bravi tutti!
Kvarteto Martinů následně opět rozeznělo hudbu Vojtěcha Mojžíše, který v autorském komentáři ke skladbě napsal: „Jednovětý III. smyčcový kvartet „Pod vlastním krovem“ byl napsán v roce 2012 a je věnován Kvartetu Martinů, jehož primárius, Lubomír Havlák je sousedem autora v ulici Pod vlastním krovem v Praze-Libni.“ Skladatel zde předvedl inteligentní a vyzrálou kompoziční práci, které nechyběla lidskost a nadsázka. Evidentně dojatý a dobře naladěný Mojžíš posléze při poděkování svým vynikajícím interpretům uvedl přídavek v podobě hravého aranžmá populární písně Eleanor Rigby z dílny nesmrtelných „liverpoolských brouků“, což ocenilo publikum bouřlivým potleskem.
Úplný závěr jubilantského koncertu se nesl v odlehčeném duchu, neboť Jan Grossmann pro svůj písňový cyklus Někdo žije Kopretinou – Stojí, stojí voli – Několik mudrosloví zvolil jako námět vtipné básně Jiřího Žáčka. Navíc mělo publikum opět možnost shlédnout na pódiu sestavu ANSemble Duettino, tedy smyslnou ostravskou trojku, která opět předvedla báječný výkon. Alexandr Starý se tentokrát předvedl také coby dirigent a obě dámy si od klavíru kultivovaně řídil. Velká dávka komediálního nádechu, kterou soubor předvedl, vyvolal jak úsměv na rtech, tak nekončící potlesk plného sálu konzervatoře Jana Deyla. Zbývá dodat, že Grossmannova skladba vznikla v letošním roce a na jubilantském koncertě zazněla ve světové premiéře.
Srdečné gratulace patří všem třem jubilujícím autorům Tomáši Svobodovi, Vojtěchu Mojžíšovi a Janu Grossmanovi! Velké poděkování směřuje také ke všem interpretům, kteří svými výkony drželi celý koncert na vynikající úrovni!
