čtvrtek, 21. listopad 2019

Trojí standing ovation pro Marc-André Hamelina

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Zatímco šestadvacetiletá Beatrice Rana, která v neděli zahájila Klavírní festival R. Firkušného, stojí teprve na začátku své pianistické dráhy, sólista druhého festivalového večera (Rudolfinum, 19. listopadu 2019), osmapadesátiletý Kanaďan Marc-André Hamelin, je dnes na vrcholu své umělecké kariéry a řadí se k nejpozoruhodnějším klavíristům své generace. Kritikové o něm píší jako o pianistovi „téměř nadlidských technických schopností“ a obdivují jeho muzikálnost i šíři jeho repertoáru. Hamelinova diskografie sestává z více než 100 položek, přičemž nemalý počet projektů věnoval klavírista dílům zapomenutých či polozapomenutých autorů. Za své nahrávky získal Hamelin 11 nominací na Grammy Award a v roce 2015 ho časopis Gramophone uvedl do Síně slávy.

Svůj festivalový recitál otevřel technicky i výrazově náročnou Fantazií h moll op. 28 Alexandra Skrjabina. Hrál ji krásně – s očividným nadhledem a nesmírně plasticky. Přestože má dílo komplikovanou a hutnou nástrojovou sazbu, pianista nejenže se nenechal množstvím not strhnout k předimenzovanému zvuku, ale právě naopak: hrál celé dlouhé plochy v éterickém pianissimu (pianissimové uvedení druhého tématu v závěru Fantazie bylo vůbec nejpůsobivějším momentem celého díla). Během večera se pak ukázalo, že právě éterické pianissimo patří – vedle skvělé techniky – k Hamelinovým „nejsilnějším zbraním“.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Po Skrjabinově Fantazii zazněl pětidílný cyklus Sarkasmy op. 17 Sergeje Prokofjeva. Hamelin bezpochyby vnímá oněch pět skladeb jako programní hudbu. A i když Prokofjev nezanechal žádný podrobnější popis, Hamelin si k nim určitě vymyslel nějaký děj. On totiž ty skladby nehrál, ale vyprávěl – s potěšením, vtipem, švihem, jiskřivě, barvitě, s nespočtem úžasných úhozových nuancí a s jedinečnými rubaty.

První část svého recitálu uzavřel Hamelin málo hranou třívětou Sonátou č. 3 op. 3 ruského, resp. sovětského skladatele a klavíristy Samuila Fejnberga. Fejnberg bývá často – a celkem oprávněně – považován za pokračovatele Alexandra Skrjabina (jenž byl o osmnáct let starší). Skladba má značně neobvyklé formální schéma: první větu nazval skladatel Preludium, druhou větu pojmenoval Smuteční pochod a třetí nadepsal překvapivě Sonata. Pokud bylo o Skrjabinově Fantazii op. 28 řečeno, že je technicky i výrazově velmi náročná, pak to ještě několikanásobně víc platí o Fejnbergově Třetí sonátě. Nástrojovou fakturu má totiž toto dílo nepoměrně opulentnější a komplikovanější než Skrjabinova Fantazie a navíc je téměř třikrát delší. Bez nadsázky se dá říci, že se jedná o skladbu na pokraji hratelnosti. Hamelin ji ovšem podal naprosto suverénně – jeho technika je skutečně omračující. Nemenší obdiv si ale zasloužilo to, jak pianista dokázal oné hutné a zdánlivě beztvaré zvukové hmotě vtisknout pevné kontury, bezpečně a zřetelně formulovat vrcholy a udržet v celé skladbě tah i napětí.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Druhou část večera vyplnil klavírista slavnou Schubertovou Sonátou B dur D 960. Skladatel ji napsal na konci života, necelé dva měsíce před smrtí. Je to hudba, která jako by už směřovala někam ke druhému břehu – a tak ji také vnímá i Hamelin. Celou první větu hrál v nadzemském, zpěvném pianissimu a zřetelně pomaleji, než bývá zvykem. Ještě jímavější a tišší byla volná věta. Scherzo proběhlo potichu a v rychlém tempu, lehce – spíš jako intermezzo, s překvapivě vypíchnutými basy ve střední části. A v tiché dynamice proběhla v podstatě i celá finální věta, se spoustou neotřelých detailů a s působivými nápaditými rubaty.

Okouzlené a nadšené festivalové publikum (které bylo Hamelinovým Schubertem tak hypnotizované, že nejenže nekašlalo, ale téměř ani nedýchalo) uspořádalo klavíristovi trojí standing ovation. A umělec se odvděčil třemi různorodými přídavky: nejprve Lisztovou transkripcí Chopinovy písně Meine Freuden, poté svou vlastní Toccatou na Lʼhomme armé, kterou napsal před dvěma lety pro proslulou Van Cliburnovu mezinárodní klavírní soutěž, a nakonec Generálem Lavinem z druhého sešitu Debussyho Preludií.

Hamelin je bezpochyby jedním z nejlepších současných světových pianistů a je báječné, že jsme ho mohli v Praze po dlouhé době znovu slyšet.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.