Trojhvězdí sborových skladatelů

Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy slavil sedmdesátiny. Do Rudolfina 11. května pozval své někdejší členy i čestné hosty, na pódium přizval Svatoštěpánský sbor z Karlsruhe, s nímž se už čtvrtstoletí přátelí, a do programu zařadil díla od tří autorů mezi sbory hodně oblíbených – Zdeňka Lukáše, Petra Ebena a Antonína Tučapského.

Večer s přehledem řídil a v několika vstupech také moderoval Jakub Zicha. Od Ebenova Pražského Te Deum 1989, vznosného díkůvzdání za znovunabytou svobodu, bylo jasné, že neprofesionální pěvecký sbor, zkráceně známý jako VUS, je ve výborné formě. Skladba zazněla v úvodu večera ve verzi pro sbor, žestě a bicí – a zazněla v plné síle, s nepřestávajícím nasazením, s vrcholy, se zvládnutím všech nelehkých harmonií. Víc než uspokojivá je i kompaktnost zvuku celého tělesa. Z Lukášova Requiem zazněl jen výběr, tři části – polyfonní Offertorium, nádherně ztišený oddíl Hostias a rychlý chvalozpěv Sanctus. Také z Ebenovy adventní a postní mše Missa Adventus et Quadragesimae vybral sbormistr pro tento koncert jen tři části, totiž Kyrie, Credo a Agnus Dei. Jde o dílo s varhanami a jen pro mužské hlasy, tedy mohutné a jakoby starobylé. Spoluúčinkoval Přemysl Kšica a dostavil se přesně vyhmátnutý styl i účinek. Jakub Zicha před tímto číslem připomněl památku Miroslava Košlera a s úsměvem i Ebenova slova na jeho adresu a na adresu této kompozice – prosadit do repertoáru sboru mši věřícího skladatele a nakonec s ní při koncertech ještě objet pomalu celý Sovětský svaz, bylo něco, co tehdy, v hluboké totalitě, mohl dokázat snad právě jen tento sbormistr… První polovinu programu uzavřelo několikaminutové Te Deum laudamus Zdeňka Lukáše. VUS měl tento večer veškerý repertoár zvládnutý velmi dobře, obdivuhodně – intonačně, dynamicky, výrazově. Koncert zdaleka nepůsobil jen jako spolková oslava, i když rámec takový měl. Hudebně měl parametry plnohodnotného uměleckého večera.

 , foto Tomáš Drbohlav

Tento dojem korunovala druhá polovina zcela definitivně. Smíšený sbor, nyní už ne dole na pódiu, ale na varhanní empoře, právě zde přizval do svých řad německé přátele. Přibyl také orchestr PKF – Prague Philharmonia a pěvci Stanislava Jirků a Roman Janál a druhou hodinu vyplnilo jediné dílo: Stabat mater Antonína Tučapského. Než odešel v roce 1975 do Británie a stal se profesorem na Trinity College of Music, byl Tučapský sbormistrem Pěveckého sdružení moravských učitelů. Ke sborové hudbě měl blízko po celý život a stejně tak zůstal autorem držícím se tonálního myšlení. Je tomu tak i v kantátě Stabat mater z roku 1989, která měla českou premiéru o deset let později. Poměrně rozsáhlé a dramaticky působící dílo je sevřeno do oblouku charakteristicky a nezaměnitelně zarámovaného výrazným sólem anglického rohu, je plné velkých sborových a symfonických ploch, v nichž převažují ty velkolepější – závažné a hluboké – nad ztišeně niternými. Když se nicméně dostane v tichém žalozpěvu ženské části sboru i na skutečně bolestnou naléhavost (inspirovanou dřevořezbou Panny Marie s mečem v srdci, kterou autor viděl v jednom jihotyrolském kostelíku), je Tučapský stejně přesvědčivý jako ve velkoleposti. Stabat mater se podařilo Jakubu Zichovi podat s orchestrem, sólisty a oběma sbory jako výrazné dílo, interpretačně i posluchačsky vděčné, moderní, ale současně hodně slyšitelně spjaté s tradicí. Koncert k 70. výročí VUS UK zejména právě díky této skladbě získal v rámci pražského hudebního dění opravdovou výjimečnost.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější