Tripelkonzert a Asrael

Koncert Filharmonie Brno , konaný 9. ledna v Janáčkově divadle, představil dvě velká díla, která u nás pohříchu nepatří k nejhranějším: Beethovenův Koncert pro housle, violoncello a klavír a Sukovu smuteční symfonii Asrael.

Beethovenův Trojkoncert vyžaduje značně flexibilní sólisty, schopné hrát sóla, doprovod v komorní sestavě i v tutti, a dirigenta, který dá tomu všemu smysluplný tvar. Existuje několik vzácných případů ideální souhry tří, čtyř individualit; klasickou se v tomto směru stala zejména nahrávka Oistracha, Rostropoviče, Richtera a Berlínských filharmoniků pod Karajanovou taktovkou.

Skladbu, kterou je možné považovat za koncertantní symfonie sui generis (žánr značně oblíbený okolo roku 1800), tentokrát skutečně táhl orchestr, sólisté za ním poněkud zaostávali. První věta zněla velmi uměřeně. František Novotný interpretoval houslový part v tomto duchu, až suše; v druhé a třetí větě však svůj nástroj naplno rozezpíval. Klavírní part není tak virtuózní jako v Beethovenových klavírních koncertech, David Mareček (bývalý ředitel Filharmonie Brno) přesto působil ze všech sólistů nejvýrazněji. Violoncellista Michal Kaňka hrál zpěvně, s ušlechtilým vibratem. Všichni sólisté prokázali své schopnosti hlavně ve virtuózním závěru třetí věty, jejich výkony byly přesvědčivé, ale nikoli oslnivé. Poněkud rozostřený zvuk orchestru pod taktovkou Jakuba Hrůši nevadil v druhé větě, krajním větám scházelo brio. Filharmonie hrála jinak dosti pregnantně, což je u beethovenovských partitur nezbytné: orchestrální „nárazy“ a zdvihy musí vyznít jako jakési nadosobní, drtivé výroky pronášené do spleti individuálních promluv.

Asrael je dobově příznačnou meditací nad smrtí, respektive smrtelností (název odkazuje na starozákonního anděla smrti), jakožto základní konstantou lidské existence. Navíc je dílem veskrze autorským: právě autor skrze hermeneutickou tradici, spojující toto dílo s tragickými okolnostmi jeho vzniku, posiluje jeho věrohodnost. Asrael je – a na to se často zapomíná – kompozice mahlerovská nejen svou délkou, náročností a tragickým patosem, ale i dalšími aspekty, zejména zdáním optiky vypouklého zrcadla v druhé a třetí větě.

Hrůša interpretoval symfonii poměrně objektivně, s úctou k tradici reprezentované zejména nahrávkami Talicha, Neumanna, Bělohlávka, Kubelíka, Peška a v poslední době také Mackerrase, bez přehnaného sentimentu (který ostatně není vlastní ani samotné skladbě, ani Sukovu dílu v jeho celistvosti), ovšem s důrazem na intimní vyjádření těch momentů, které si to zasluhují, tedy zejména Adagia čtvrté věty. Hrůšova interpretace je jaksi nenásilně osobitá; její hlavní přednost vidím v barevnosti rozeznění této komplikované polyfonní partitury a v krásných znělých fortissimech, v nichž jsou všechny nástroje tutti perfektně čitelné. Z úderů velkého bubnu, symbolizujících neúprosný osud bušící na dveře života, na začátku první věty šel mráz po zádech… Hrůša potvrdil, že je dirigentem jasné vize, a vůbec zřejmě nejlepším českým dirigentem své generace, navíc mimořádně silným právě v repertoáru české moderny. Co se instrumentalistů týče, rád bych vyzvedl výkon v tympánech, a to v obou skladbách.

Jak jsem již předeslal, můj hlavní dík, ale i výtka směřují k dramaturgii. I když je na tom dnes Sukova tvorba lépe než tvorba Novákova a podstatně lépe než tvorba jeho ostatních generačních souputníků (Foerstera, Ostrčila, Karla, Zicha, Kovařovice, Nedbala), můžeme konstatovat, že se u nás hraje dost málo. Tento koncert tedy znamená důležitý krok v uvádění podvořákovské české hudby; navíc byl hojně navštíven, což je signálem publika, že má o tento repertoár zájem. Bohužel dramaturgickou koncepci večera, spojující dvě po všech stránkách odlišná díla, jsem nepochopil, ač jsem se snažil sebevíc. Česká filharmonie například hrávala Asraela s Haydnovou Symfonií č. 49 f moll „La Passione“ , což má určitě větší logiku, podobně jako kombinace s Dvořákovou Sedmou . Obecně však považuji za nejspolehlivější dramaturgické kritérium stylovou příbuznost skladeb. Například kombinace s Novákovou symfonickou básní O věčné touze se mi jeví jako adekvátní – program by tak nebyl ani „přetížený“ (Asrael vyžaduje bdělého posluchače), ani příliš vnitřně rozrůzněný. Prof. Fukač předpovídal, že čas Vítězslava Nováka ještě přijde, nejinak tomu bude myslím i v případě Josefa Suka.

Sdílet článek: