pátek, 5. duben 2019

Trio se sirénou

Napsal(a) 

Miroslav Tóth v Olomouci, foto Jiří Šeda Miroslav Tóth v Olomoucifoto: Jiří Šeda

Dubnovou zkoušku sirén pojednal Jan Trojan do značné míry jako test formy koncertu – autorův záměr to pravděpodobně nebyl, ale nad množstvím otázek (týkajících se parametrů souhry, volby prostoru, vztahu času a notace, terminologie a tak dále), které realizace tvůrcova konceptu evokovala, se takový pohled přímo vtírá. Živá akce – hudební produkce, jejíž součástí je 140 vteřin trvající nepřerušovaný tón sirény aktivovaný na celém území republiky každou první středu v měsíci – proběhla 3. dubna paralelně na třech místech: v Olomouci na Horním náměstí a v Praze na nádvoří HAMU a na nádvoří Novoměstské radnice.

Nádvoří Novoměstské radnice v Praze

Zatímco rozhlasoví mistři zvuku navazují spojení s Olomoucí, u mikrofonu se rozehrává trombonista a performer Štěpán Janoušek. Na lavičkách ve stínu nádvoří Novoměstské radnice i na zahrádce přilehlého Café Neustadt posedávají první posluchači a z oken zvědavě vykukují zaměstnanci radnice.

Minulý koncert na Filozofické fakultě jsem sledovala online. Když jsem zjistila, že jeden z dubnových happeningů proběhne jen kousek od mé kanceláře, chtěla jsem být u toho," popisuje jedna z návštěvnic. „Na celém nápadu je mi nejvíce sympatické, že si lidé udělají uprostřed dne čas, zpomalí a hlouběji zapřemýšlí nad zvukem, který všichni známe a pravidelně nás provází," dodává.

Někteří hosté se za kulturním zážitkem vypravili v obědové pauze, jiní se rozhodli spojit návštěvu poledního koncertu s dalšími akcemi probíhajícími v okolí. „Jsem čerstvě v důchodovém věku a nesmírně si užívám, že si mohu volný čas trávit právě takto. Nevěřila byste, jak krásně mi koncert zapadl do plánu na dnešní dopoledne. Nejprve jsem se vydal na nedalekou výstavu skalniček, z ní jsem pospíchal rovnou sem,“ podělil se se mnou o svůj nabitý harmonogram v očekávání netradičního zážitku postarší pán.

S pravým polednem se nádvoří Novoměstské radnice plní posluchači. Podle přesně předepsaného časového plánu dává Štěpán Janoušek nejprve prostor sólu pro sirénu, po chvíli do něj vstupuje svou expresivní hrou, která postupně přechází v nejjemnější šelest, až nakonec zcela utichá. Rozzářené publikum odměňuje performera nadšeným potleskem a pomalu a uvolněně se začíná rozcházet za svými povinnostmi všedního dne.

Yanina Aliaknovich na nádvoří HAMU, foto Karel Šuster Yanina Aliaknovich na nádvoří HAMUfoto: Karel Šuster

Další rovinou konceptu skladby byl mix všech tří vystoupení vysílaný – rovněž živě – na stanici Vltava. Každá lokace byla obsazena jedním interpretem, kromě výše zmíněného Štěpána Janouška na nádvoří Novoměstské radnice hrál v Olomouci saxofonista Miroslav Tóth a v Praze na HAMU flétnistka Yanina Aliaknovich (na pikolu a příčnou flétnu). Skladba – nepřesné označení, ale budiž takto o díle, jemuž dal Jan Trojan postně symbolický název Trans Mi Sirenes Mei, pojednáno – měla tedy v čase své „premiéry“ čtyři podoby, z nichž relativně nejucelenější byla ta rozhlasová, žánrově „trio se sirénou“. Roli vstupní části přisoudil autor akustické realitě tří plenérů, kterou bylo možno využít i k informativnímu sdělení – v rozhlase nezbytnému ohlášení a ze tří lokací tuto možnost využili také na nádvoří Novoměstské radnice. Do ambientu pak velmi jemně vstoupil saxofon těsně před nástupem zvukového signálu sirén a jemu posléze hudebníci sekundovali improvizačními vstupy podle předem dohodnutých instrukcí. Celková délka rozhlasové verze byla limitována časem vymezeným ve vysílání (řešeno fade-outem ve 12:04:13), koncept ale zahrnoval delší časové rozpětí, protože v Olomouci se kvůli orloji spouští zkouška sirén o deset minut později. Závěr tří lokálních verzí si modeloval každý interpret po svém – s ohledem na zvukové prostředí, na atmosféru, jaká se na místě během přípravné fáze a vlastní akce se sirénou vytvořila, na niterné pocity (interpreti hráli s vědomím souhry s dalšími dvěma partnery, které však neměli možnost slyšet).

Štěpán Janoušek na nádvoří Novoměstské radnice, foto Nikola Štefková Štěpán Janoušek na nádvoří Novoměstské radnicefoto: Nikola Štefková

Horní náměstí v Olomouci

Je pár minut před polednem a na olomouckém Horním náměstí nic nenasvědčuje tomu, že by dnešní zkouška sirén měla být jakkoli výjimečná. U sloupu Nejsvětější Trojice ani před radničním orlojem se podle všeho nic zvláštního nechystá. Miro Tóth nenápadně stojí před budovou filharmonie, zády k veškerému dění, kolem něho čtyři členové štábu a pár zvědavých kolemjdoucích. Delikátní příprava s potřebnou technikou pro živý přenos a autorem Janem Trojanem na telefonu na sebe ovšem nestrhává přílišnou pozornost – a zřejmě je to tak míněno.

Neobvyklý program z dílny Orchestru Berg začíná přesně v 11:59:30 velejemnými profuky a výkřikem opodál venčeného psa. Odbíjení radničních hodin se prolíná s až mechanickými ruchy a growlingovým mručením do sopránového saxofonu, ovšem druhá očekávaná hvězda dne zatím nikde. Není to ale chyba ani technická závada – v Olomouci je zkouška sirén trvale posunuta o deset minut. O necelé dvě minuty později již saxofonový part zesiluje, na což město reaguje ukázkově – jako by se rozhodlo přidat do tohoto vícestranného dialogu a na první skutečný tón vysílá hlasitě kodrcající auto městských služeb, aby s načasováním neméně přesným projelo Miru Tóthovi hned za zády. Přes náměstí se rozléhají táhlé, řezavé přezvuky s jasnou ozvěnou tříštící se o masivní budovu radnice. Zatím má zkouška sirén formu spíše zkoušky možností Tóthova nástroje, byť zvukově neméně impozantní.

V čase T+5 minut se ozývají další zvony – tentokrát od nedalekého kostela sv. Mořice. Miro Tóth opět pouze jemně profukuje nástroj a slunečníky na zahrádce sousedící restaurace solidárně šustí ve větru. Po dalších dvou a půl minutách virtuózních běhů zahuštěných na samou hranici hratelnosti se prostřednictvím chrčivého amplionu obecenstvo dozvídá, že „během několika minut proběhne zkouška sirén“. Očekává ji také Tóthovo ostinato připomínající ranní budík – či netrpělivé poklepávání prsty. Po devíti minutách již očividně dochází trpělivost a Jan Trojan jako by ústy Mira Tótha volal na sirénu: „Tak pojď!“ A vskutku. Hodinky ukazují deset minut a třicet vteřin v momentě, kdy siréna s mohutným glissandem konečně nastupuje svůj part – a Miro Tóth jí zdatně sekunduje. Chce jí pomoci? Chce ji překřičet? Nejsem si jist, ovšem ten promyšlený kontrapunkt pronikavých zvuků je skutečné forte fortissimo. Tóth jemně rozechvívá svůj tón ve stejné frekvenci, jakou v poledním ovzduší vibruje zvuk sirény. Melodie je přirozeně minimální, ovšem zvukový efekt je maximální. O stopadesát sekund později je po všem. Právě proběhla zkouška sirén. Vedle postávající pán v džínové bundě, jenž posledních pár minut s bezelstným úsměvem sledoval celou performanci, se ani nemohl dočkat konce závěrečeného hlášení, aby přímo na mikrofon vyhrkl: „Můžu se zeptat? Neznám vás ze Štenberka?“ Záznam končí v čase 13 minut 30 sekund.

Yanina Aliaknovich na nádvoří HAMU, foto Karel Šuster Yanina Aliaknovich na nádvoří HAMUfoto: Karel Šuster

Směrem k „posluchačům“ by se asi těžko některá z tří produkcí dala nazvat koncertem – nebo minikoncertem, jak se to dalo před měsícem na FF UK – byly to čisté performance, což znamená zásadní transformaci nejen pódia, ale i „auditoria“, jímž jsou vedle těch, kdo na akci přijdou, protože o ní ví a zajímá je to, také náhodní přihlížející. Interpret nevchází ze zákulisí provázen potleskem, posluchači stojí či sedí, kde se zrovna dá, někomu se produkce prostě jen „otře“ o uši, protože tudy právě má cestu, umělec nemá nutně plnou pozornost všech, kdo jsou poblíž, ani závěr nemusí vyústit do klasického klanění a potlesku. Takto tomu bylo v Olomouci, zatímco na HAMU závěrečné rozpaky prolomila flétnistka tichým „to je všechno“ a na Novoměstské radnici se mezi Štěpánem Janouškem a přítomnými vytvořil tak dobrý kontakt, že produkci – společně – uzavřeli tradičním způsobem (poklonou a potleskem). Dobrou atmosféru zde podpořila patrně sama lokace,  nádvoří je malé, sevřené a i při různosměrných zájmech těch, kdo se tu shromáždí – jako diváci/posluchači, návštěvníci kavárny, účastníci konference – se rychle dokáže přeměnit v prostor se společně sdílenou intimitou, což na náměstí moc nejde a i nádvoří HAMU – jak se ukázalo – je na akci výslovně nespecifikovanou jako „tak, a tady je teď koncert“ příliš otevřené.

Na HAMU zrovna probíhala mezinárodní konference o propojování uměleckých produkcí a vědeckých prezentací konaných na vzdálených místech – chtělo by se říci, kouzlo nechtěného, ale kdo ví, možná bezděčné potvrzení správného směru, jímž se tento společný projekt Orchestru Berg a Českého rozhlasu ubírá (daleko větším paradoxem je, že bezesporu zajímavá performance na olomouckém Horním náměstí zůstala mimo program i pozornost festivalu Prix Bohemia, jehož pořadatelem je Český rozhlas a v Olomouci právě probíhal).

, foto Jiří Šeda foto: Jiří Šeda

Měřítkem rozměru hudebního díla je délka jeho trvání – takto není Trans Mi Sirenes Mei nic velkolepého, tvůrčí ambice za konceptem jsou nicméně nezměrné. Prostupuje jím myšlenka neustálého navazování kontaktu a udržování vztahu se zvukovým prostředím, které nás obklopuje. To je nosná idea dlouhodobého bergovského projektu Hudba k siréně, kterou Jan Trojan ještě umocnil začleněním tří různých lokálních zvukových scenérií a v duchu Varèseho prorockého (nerealizovaného) radiofonického projektu Espace se pokusil pro ni najít výsostně soudobou kompozičně-technologickou cestou odpovídající tvar. Nevím, jak moc se to povedlo – v živém rozhlasovém vysílání například nebyla zachycena zvláštnost zakomponovaná do konceptu, a sice opakovaný vstup signálu sirén (protože ve vysílacím schématu nebyl vyčleněn tak dlouhý časový prostor) a z dodatečného needitovaného poslechu jsem nezaznamenala některé detaily, které akusticky spoluúčinkovaly – konkrétně na nádvoří HAMU například zvony (s nimiž se počítalo) sv. Mikuláše před začátkem produkce i po jejím skončení nebo odjezd jakési zásobovací dodávky (s nímž se nepočítalo) z nádvoří. Skladba ovšem má – a bude mít – ještě další život, na stránkách stanice Vltava je vedle cca sedmiminutové audioverze z vysílání také videozáznam celé produkce z Olomouce, v němž jsou slyšet i zvukové stopy z dalších dvou lokací, a další podobu dílo dozná v audiovizuálním sestřihu, který bude k zhlédnutí na rozhlasovém youtubovém kanálu Klasika. Což je současně i odpověď na otázku, kterou si možná leckdo před středečním polednem kladl – zda jít na některý ze tří happeningů nebo si poslechnout mix v rozhlase. „Na běžném koncertě nemám možnost slyšet, jak širokou škálu zvuků dokáže pozoun vyprodukovat a jakými netradičními způsoby si lze s tímto nástrojem pohrát. Možnost slyšet tento nástroj sólově jsem tedy naopak ocenila,“ podělila se o své dojmy návštěvnice produkce na nádvoří Novoměstské radnice. A opodál stojící mladík připojil: „Celkový zážitek se dostaví, teprve až ze záznamu uslyším všechny performery dohromady.“

S přispěním Nikoly Štefkové (nádvoří Novoměstské radnice v Praze) a Jana Borka (Horní náměstí v Olomouci) sepsala Wanda Dobrovská.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.