Grahamovo Trio pro housle, violoncello a klavír (2017) je sérií různých nálad a interpretačních technik. Obsahuje dravé a expresívní plochy stejně jako pozoruhodná místa ztišení a zklidnění. Hudební řeč je převážně tonální a diatonická, přesto se tento skladatel nebojí různých speciálnějších technik hry. Krajní části cyklu (zejména ta poslední) měly až taneční charakter. Graham jakoby udržuje kontakt s posluchačem pomocí důvěrně známého hudebního jazyka, který tu a tam ozvláštňuje překvapivými postupy nebo emocionálními erupcemi. Místy si pohrává s očekáváním publika, aby mu nakonec naservíroval třeba nečekanou glissandovou plochu. Pokud bych měl nalézt přiléhavou metaforu pro jeho Trio, zvolil bych rozhovor tří mluvčích, kteří si předávají slovo, odpovídají si, nebo se nechávají strhnout k vášnivější debatě.
Doteky milosrdenství (2017) Pavla Zemka Nováka byly pro mne překvapivě nejexpresívnější skladbou večera. Skladatel dokáže svou hudbu občas vybičovat až do vypjatých syrových poloh blízkých neofolklorismu Bartókova, Janáčkova nebo Stravinského typu. Jeho kompozice na mne zapůsobila nejsilněji svými prudkými emocemi, které nebyly jen nahodilými výbuchy v poklidné atmosféře, ale delšími energickými a živelnými plochami. Pavel Zemek Novák pracuje tradičně s unisonem, nicméně zde jsem tuto techniku postřehl jen minimálně. V každém případě pro mě jeho jednověté dílo představovalo jeden z vrcholů večera.
Tím druhým vrcholem byl prozatím otevřený cyklus miniatur Ondřeje Štochla Mikroludia (2016–). Řada krátkých hudebních vět je věnována houslistce Tereze Horákové, přičemž autor se přesunul ke klavíru, aby ji doprovodil nejen na klávesnici, ale i ve strunách. Posluchači mohli získat až nepatřičný pocit účasti na intimní rozmluvě dvou nástrojů, které na sebe reagují, často v jemných polohách, oba aktéři tu a tam přidají pár zabroukaných tónů… Společně vytvářejí pocit důvěrného, bezpečného až domácího prostředí. Z názvu jsem během poslechu zpětně odvozoval Bartókův Mikrokosmos nebo Ištvanovy Mikrosvěty, z hudby spíše Debussyho klavírní skladby. Obecně bych si Štochlovy miniatury dovolil nazvat krátkými intimními impresemi. Zcela přirozeně si tento cyklus získal nejdelší potlesk publika, který jistě nebyl způsoben jen velmi dobrou klavírní hrou skladatele-violisty Ondřeje Štochla.
Českým autorům v programu zdatně sekundovali tři kolegové z Rakouska a Německa. Arne Sanders předloni dokončil Trio II, které je převážně křehkou, flažoletovou kompozicí ozvláštněnou místy překvapivými zvraty. Sostenuto Geralda Resche zkomponované původně pro housle, violoncello a klavír a později upravené pro violu místo cella na mne působilo asi nejméně sugestivním dojmem, přesto výborně zapadalo do celkové dramaturgie koncertu. Závěrečné Trio pro housle, violu a klavír č. 1 Alberta Breiera bylo upraveno pro toto obsazení v roce 2016. V temnějších tónech a hladinách rozbíjelo vnímání času a vytvářelo dojem, že by mohlo trvat pět minut nebo také hodinu. Představovalo neohraničený proud jemné hudby bez výraznějšího začátku i konce.
Koncert probíhal ve zšeřelém sále Besedního domu a s publikem do půlkruhu v jedné rovině s interprety připomínal jakési dávné collegium musicum nebo hudební salon. Toto aranžmá koncertu významně prospělo. Celý večer přinesl obrovské zklidnění, ztišení a koncentraci. Užíval jsem si začátky skladeb, kdy si interpreti vždy uvědoměle počkali na správný okamžik k nasazení prvního tónu. Ticho v sále by se dalo krájet a nejvíc rušilo občasné zavrtění posluchače, zavrzání parket nebo tramvaj za okny. Trio Helix posluchačům naservírovalo s vysokou mírou soustředění a odevzdání v pokorné, ale přesto technicky vytříbené interpretaci koncert ze zcela současných skladeb klasické hudby. Záměrně píši klasické, protože zjevně rozvíjí kompoziční i interpretační tradici evropské hudby bez jakékoliv snahy o senzaci nebo samoúčelnou virtuozitu. Věcná a velmi přesná interpretace prokázala této niterné hudbě nejlepší službu.