středa, 13. březen 2013

Třikrát ze staré Moravy

Napsal(a) 

Filharmonie Brno Filharmonie Brno

Třetí pořad symfonického abonmá Filharmonie Brno byl po dlouhé době koncertem vyvážené kvality jak po stránce interpretační, tak zejména dramaturgické. Večer 7. února rozezněly prostory (pohříchu nikoliv plně zaplněného) Janáčkova divadla tři skladby mající (a) vazby na archaickou moravskou lidovou kulturu, (b) napsané českými autory dvacátého století, kteří navíc (c) tak či onak „patří k Brnu“.

V případě Ištvanových úvodních Her šlo o využívání, parafrázování a domýšlení idiomů moravské lidové hudby, zejména její charakteristické modality, a to v rovině melodiky i harmoniky. Nemám na mysli typicky český neofolklorismus, ale exploataci bytostně tvůrčí, autorskou. Sedmidílný cyklus symfonických obrazů Hry (1977) znamená jedno ze zásadních děl české hudby po roce 1945, a jak se potvrdilo, také dílo do značné míry nadčasové, nebo přinejmenším stále svěží. Skladba zároveň ukazuje i nosnost a uměleckou sílu (nebál bych se říct zábavnost) kompoziční metody „montáže izolovaných prvků“, kterou Ištvan rozvíjel i teoreticky. Tyto Hry tak trochu klamou „tělem“: nejsou totiž nikterak bezstarostně veselé; spíše se jeví jako hry-mystéria nebo hry-boje. Díla Miloslava Ištvana rozhodně patří do dramaturgie brněnské filharmonie, a měla by se zde – podobně jako skladby Piňosovy (Kdy se dočkáme Koncertu pro orchestr a magnetofonový pás?) – objevovat častěji. Dirigent Aleksandar Marković si s partiturou, kladoucí nároky na synchronizaci strukturně odlišných pásem hudby i na horizontální sjednocení odlišně obsazených bloků do smysluplného celku, poradil znamenitě, podobně jako loni v dubnu v Bartókově Koncertu pro orchestr . Filharmonie Brno pod jeho taktovkou hrála soustředěně (což bohužel není pravidlem) a suverénně, jako by Nová hudba byla jejím denním chlebem.

Orchestrální verze Janáčkových Lašských tanců je osvědčeným bodem repertoáru, v kontextu tohoto koncertu představovala scherzózní odlehčení, také ovšem naznačila, z čeho Ištvan ve svém díle (také) vycházel. Marković je pojal živelně a dramaticky, dal si záležet na tempových a dynamických kontrastech.

Martinů kantáta Kytice na slova z Erbenových a Sušilových sbírek, je posluchačsky vděčná, snad jen svou délkou poněkud náročnější skladba. Nepůsobila tak silně jako předchozí dva – jaksi autentičtější – opusy, rozhodně ale nenudila. Orchestr hrál, jako po celý večer, stále velmi solidně, Český filharmonický sbor Brno za ním nikterak nezaostával, dětský sbor Kantiléna může být se svým výkonem také spokojený. Z pěvců bych vyzvedl basistu Miloše Horáka . Přesvědčivě a bez přehnané manýry podal svůj part také Tomáš Kořínek . Jinak velmi solidní zpěv Marie FajtovéLucie Hilscherové trochu zanikal ve zvuku orchestru. Sólistům obecně bylo poněkud hůře rozumět, kterážto skutečnost – spolu s obvyklou absencí básnického textu v tištěném programu – snižovala srozumitelnost celého vokálně-instrumentálního díla.

Jak jsem již naznačil v úvodu recenze, kvalita koncertu vyplývala z podřízení konkrétního repertoáru, v kterém je Filharmonie Brno zvlášť silná, chytře vyvážené, logické a nekompromisní dramaturgické koncepci. Myslím si, že tudy by mohla vést cesta.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.