středa, 26. listopad 2014

Třikrát v Rudolfinu

Napsal(a) 

Cecilia Bartoli, foto Xavier Paris/Decca Cecilia Bartolifoto: Xavier Paris/Decca

18., 23., 24. listopad v Rudolfinu. Tři koncerty, tři světy, zdánlivě příbuzné a přece jiné. Původně jsem nechtěl o nich psát, ale nakonec mi to nedalo, protože stojí za krátkou glosu.

V úterý 18. 11. nabídl Václav Luks se svým orchestrem Collegium 1704 v rámci cyklu v Rudolfinu program „Rivalky v opeře“. Název připomínal operní hvězdy doznívajícího hudebního baroka (např. Anna Maria Strada del Pò, Élisabeth Duparc), na pódiu však byla hvězda jediná – Karina Gauvin, majitelka nádherného, ohebného, barevného, průrazného sopránu. Na programu byl Händel a Vivaldi. Když odhlédnu od báječně zahrané suity z Vodní hudby, tak vrcholem byla árie Ah! Mio cor  z Handlovy opery Alcina, nejsugestivnější provedení, jaké jsem kdy slyšel. Pražský debut paní Gauvin byl neobyčejně příjemným překvapením a výkon orchestru potvrdil jeho mezinárodní aspirace!

Karina Gauvin, foto Petra Hajská Karina Gauvinfoto: Petra Hajská

V neděli 23. 11. pořádala Česká filharmonie koncert k nedožitým 85. narozeninám Josefa Suka. Skladby Josefa Suka st., Franze Schuberta, Paula Hindemitha a Antonína Dvořáka hrál Filharmonický komorní orchestr vedený koncertním mistrem SOČRu Vlastimilem Kobrlem, sólistou byl houslista Jan Mráček, letošní vítěz vídeňské Kreislerovy soutěže. Orchestr má nezpochybnitelné kvality, nicméně budete-li jej konfrontovat s Pražským komorním orchestrem nebo PKF-Prague Philharmonia, zjistíte možná jako já, že jeho zvuk není tak kultivovaný a že intonace by mohla být ostřejší. Jan Mráček udělal od roku 2010, kdy vyhrál na soutěži Pražského jara 2. cenu, velký pokrok v kvalitě tónu, intonační jistotě a technice pravé ruky. Mistra Suka uctil Rondem A dur  Franze Schuberta a s panem Kobrlem Bachovým Dvojkoncertem d moll. Jan Mráček (nar. 1991) určitě už patří do národní houslové elity, ale má ještě před sebou práci ve stylovosti (v Bachovi jako bych se znovu ocitl v roce 1972, kdy jej skvěle hráli na Pražském jaru Henryk Szeryng a Josef Suk; od té doby se však ve vývoji interpretace hodně událo), v detailní práci s hudební frází a kupodivu i v mnohotvárném užití vibráta, jež je zatím u něj dosti jednolité. Přiznávám, že jsem byl Bachem natolik rozladěn, že jsem z koncertu odešel, za což se omlouvám hlavně violistovi Karlu Untermüllerovi, jenž hrál v druhé polovině koncertu sólo v Hindemithově Smuteční hudbě

Josef Suk, foto Jiří Krupka Josef Sukfoto: Jiří Krupka

Naopak pěvecký recitál Cecilie Bartoli o den později jsem vyslechl celý. (Partnerem jí byl soubor I Barocchisti a dirigent Diego Fasolis. Hráli skvěle, v sólech zvláště hobojista Pierluigi Fabretti, flétnista Jean-Marc Goujon a trumpetista Jaroslav Rouček, ale Collegium 1704 je jim přinejmenším rovnocenným soupeřem.) Bylo to opět pečlivě připravené, show v dobrém slova smyslu. Bartoli se zastavila v Praze při putování po Evropě, kdy propagovala svoje nové CD St Petersburg (kromě Prahy zpívala v několika městech v Německu, Francii, Belgii, Rakousku a Holandsku; třináctidílné turné začalo  12. 10. v Berlíně a skončilo 8. 12. ve Vídni).

Cecilia Bartoli, foto Uli Weber/Decca Cecilia Bartolifoto: Uli Weber/Decca

Problém tohoto projektu vidím v tom, že když odhlédnu od nešťastné politické reality současnosti, operní materie, jež se našla v petrohradských archivech, je v rámci evropské hudby druhořadá. Pikantností je několik oper v ruštině, což ale při rudolfinské produkci bylo vlastně jedno, neboť ruština paní Bartoli je stejně těžko srozumitelná jako například čeština Renée Fleming. Není divu, že kompoziční manýrismus Hermanna Raupacha a Francesca Domenica Araii byl únavný. Naštěstí měl pražský koncert kvalitativně odlišnou druhou polovinu, v níž na mě hudba Johanna Adolfa Hasseho, Georga Friedricha Händla a v přídavcích Antonia Vivaldiho působila jako živá voda.  (Témata jejích předchozích projektů – Maria, Mission, Sacrificium – byla silnější a hudba kvalitnější.) I když nemám pocit, že by kvalita zpěvu paní Bartoli stále ještě stoupala, předvedla v Praze opět  výkon hodný úcty. Její nadšení, potěšení ze zpěvu a z kontaktu s okolím a instrumentální pěveckou techniku nelze slovy opsat. Bylo to opět výjimečně extrémní a výjimečně krásné!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.