O rok dříve než při plánovaném úvodním koncertu na Pražském jaru 2014 vystoupili Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie s Mou vlastí už na letošní Smetanově Litomyšli. Úvodnímu koncertu 55. ročníku festivalu (13. 6.) se tak dostalo hned trojí mimořádnosti. Jednak touto premiérou – první Mou vlastí Jiřího Bělohlávka jako staronového šéfdirigenta tělesa, jednak vzácnou přítomností tohoto orchestru na regionálním pódiu, ale pak samozřejmě hlavně uměleckou úrovní provedení. Pódium na zámeckém nádvoří sice dává vystoupením specifický rámec, hraje se více méně pod otevřeným nebem a zrovna bylo docela dost teplo, ale filharmoniky nezvyklé prostředí nijak zvlášť neovlivnilo, a jestli, tak snad jen pozitivně. Cyklus symfonických básní zazněl v plné kráse, s milými detaily, s obsahem a emocionálním nábojem. Pokud snad přece jen mohly někomu trochu chybět ještě výraznější dynamické a emocionální vrcholy, nebyla to ani tak věc dirigentské zdrženlivosti, jako spíše záležitost ryze akustická, prostorová. Jiří Bělohlávek má Mou vlast prožitou a promyšlenou, ví, co ve struktuře zdůraznit, aby byla hudba poutavá a vnitřně bohatá, ví, jak rozložit důrazy a gradace i síly hráčů. V jeho pojetí se nepřehání patos, ale v hudbě samozřejmě přesto je víc než dost klidu a lyriky, stejně jako vášní, nálad a idejí. A opravdovému, závažnému, naprosto podrobně propracovanému, vyzrálému a živoucímu vyznění tohoto zcela výjimečného díla v Litomyšli výrazně napomohlo jeho nastudování a uvedení v celku, tedy bez dvacetiminutové pauzy mezi třetí a čtvrtou básní, která chtě nechtě celistvé a hluboké vnímání přeruší a zničí. Překvapivé bylo zjištění, že se cyklus hrál na festivalu v Litomyšli dosud tak málo. Není tajemstvím, a není po tomto krásném koncertě ale ani příliš velkým překvapením, že se nyní v Litomyšli ozývaly i hlasy typu – a proč vlastně nezahajuje Má vlast festival každý rok…?
Smetanova Litomyšl se vyvinula v poslední době z výhradně operního festivalu v přehlídku vokálního umění, která se nebojí zadívat i do žánrů stojících vedle ryze klasické hudby. A tak v programu nemohl překvapit první společný koncert (25. 6.) dvou legend – souborů Musica Bohemica Jaroslava Krčka a Spirituál kvintetu Jiřího Tichoty . Je jasné, že slovo „společný“ znamená z větší části střídání, tedy samostatné bloky a čísla obou, ale došlo i na souzvuk, ať už se aranžmá v té chvíli blížilo víc stylu prvního, nebo pak druhého ansámblu. Samozřejmě že se kvintet nepouštěl do českých lidovek a Krčkův soubor do spirituálů, ale styčné plochy se najít daly a našly. Potvrdilo se, že se i u těchto žánrů dá hovořit nejen o výstižném stylu a skvělém zvuku, ale i o interpretačním mistrovství. K oběma patří dokonale stylizované úpravy, výborní sóloví zpěváci, strhující muzikalita i pěkný humor, u Tichoty lehce ironický, u Krčka vyvažovaný pozitivním patosem. A v obou případech program nezastírá ani duchovní rozměr, hodnoty opravdovosti a spirituality, náznak víry v Boží spravedlnost, jak se o ní ostatně zpívá v písničce o mlýnech, které melou pomalu, ale jistě. Přestože už je svoboda a kvintet se nemusí uchylovat k jinotajům, jeho repertoár nadále plně funguje. A Musica Bohemica odkazuje k tradicím a pramenům, které dojímají. A tak to byl tříhodinový večer, ze kterého se (i přes chlad pronikající do auditoria na nádvoří dost razantně) nechtělo odejít.
Pro závěrečný koncert festivalu (30. 6.) se podařila pozoruhodná, pohromadě držící sestava skladeb. Nechyběl jim patos, efektnost a vnější lesk, ale nebyl to program povrchně populární – zůstal v rovině symfonické náročnosti. Suita z muzikálu West Side Story přináší nakažlivě strhující rytmy i nesmrtelné melodie a Pražské komorní filharmonii se v nich s přehledem dařilo. Chichesterské žalmy , rovněž od Leonarda Bernsteina, jsou kouzelně melodické a jemné, s apartními harmoniemi, plné hlubokého citu, ale i v nich občas probleskne energický rytmus. Vedle orchestru a sebejistého Českého filharmonického sboru Brno stojí za víc než jen za zmínku sólista: zkušený, suverénně intonující chlapecký sopranista David Cizner . Druhá polovina koncertu přinesla skutečný posluchačský objev, zajímavou skladbu Exodus pro sbor a orchestr od Wojciecha Kilara, úsporně, až minimalisticky traktovanou, s dlouhými opakováními ploch a motivů, ale přesto gradovanou. Jde o obraz přechodu Izraelitů přes Rudé moře. Závěrečný chvalozpěv je pak úsečně stručný a neotřele ukončený. Na vrcholu večera stála hudba z velkofilmu Ben Hur z konce 50. let, vyprávějícího příběh Kristova fiktivního židovského současníka. Vokálně-symfonická suita působí na pódiu v gradacích a chorálech velkou elementární silou, hraničící ovšem bez obrazu s patosem vypočítaným na efekt. Je jasné, že bylo plno a že se to líbilo… Dirigent Rastislav Štúr byl v celém programu spíše dělníkem než celebritou. Hodné pozoru je ovšem zejména to, že i na festivalu koncipovaném tak, jako Smetanova Litomyšl, tedy přece jen šířeji přístupně, se dá nabídnout publiku večer kompletně tvořený hudbou 20. století.
