pondělí, 25. duben 2011

Třikrát Mahler

Napsal(a) 

Třikrát Mahler, foto archiv České filharmonie Třikrát Mahlerfoto: archiv České filharmonie

V několika dnech zazněly v Praze tři Mahlerovy symfonie. Jedna výlučná, jedna běžná a jedna zrekonstruovaná. Tu zřídka uváděnou – Osmou – zahrál ve svém cyklu ve Smetanově síni (19. 1.) Český národní symfonický orchestr . Monumentálnímu, stavbou trochu problematickému, ale paradoxně vcelku přístupnému dílu, „Symfonii tisíců“ , dal Libor Pešek klid, vyrovnanost a sdělnost pramenící především z jeho rozšafného nadhledu – filozofického i dirigentského. K symfonii, která v sobě nemá tolik rozervanosti, smutku a šklebu jako některé jiné Mahlerovy partitury, se podobné interpretační naladění docela hodí. Český filharmonický sbor z Brna , který v posledních letech v metropoli účinkuje víc než Pražský filharmonický sbor, obstál, stejně jako dětský sbor Kantiléna . Sestava osmi sólistů byla ovšem natolik různorodá, že v souhrnu neuspokojila; nejslabším článkem byli svými neusazenými vstupy tenorista Marcello Nardis a altistka Yvona Škvárová . Celek skladby, ohromující hned vstupním svatodušním chórem, nicméně zapůsobil impozantně, tak jak také má.

Běžnější repertoárovou položkou je Mahlerova Pátá . Tak, jak ji dirigoval (21. 1.) v Rudolfinu s Českou filharmonií Eliahu Inbal , zaujala ovšem méně, než co teoreticky umožňuje její posluchačský potenciál. Filharmonikům nelze upřít soustředěnou a zaujatou hru, ale během provedení se neodehrálo to, co činí některé koncerty nezapomenutelnými, totiž že přeskočí jiskra, že přeběhne mráz po zádech, že znějící hudba vzbudí v jedinečném protnutí zvukového kontextu či okamžiku s naladěním posluchače zážitek, poznání či otřes. Větu od věty se interpreti propracovávali od hlučného orchestrálního dění k něčemu, co dává opravdový smysl, ale dospěli k tomu jen zčásti nebo pozdě – celek symfonie nezanechal jednoznačný dojem, nenastalo uvědomění, prozření, plné významové ozřejmění. U Mahlerových symfonií je úkolem dirigenta, aby něčeho podobného dosáhl, ať už je to prokazatelným kouzlením s jednotlivými parametry, nebo pouhým magickým vyzařováním. První polovina koncertu s Mahlerovými Písněmi o mrtvých dětech proto vyzněla díky zásadnímu vkladu barytonisty Thomase Hampsona mnohem důrazněji. Tento pěvec s měkkou a hladkou deklamací ví, co přednáší, a umí posluchači zpěvem, výrazem, dikcí i mimohudebními prostředky, drobným gestem či pohledem předat informaci o tom, že to ví. Mahlerovy písně, sólové s klavírem nebo v tomto případě orchestrální, mají v jeho podání ideální rovnováhu.

Tou zrekonstruovanou sedmdesátiminutovou symfonií byla v programu České filharmonieEliahu Inbala (27. 1.) Mahlerova Desátá , jak ji z dochovaných zápisů a skic kolem roku 1970 dokomponoval britský muzikolog Deryck Cooke s přispěním několika dalších hudebních osobností a jak se od té doby občas uvádí. Vstupní Adagio se hrává samostatně, to je známý Mahler. Další věty jsou ovšem už pouze hypotetickou podobou. Znějí stylově, ve finále je i několik míst, která se rychle vryjí do paměti (údery bubnu, flétnové sólo, výkřiky trubek, opakované drásavé a naléhavé disonance v tutti orchestru...), symfonie končí tiše a pietně, ale nelze se ubránit dojmu, že to přece jen plně autentický Mahler není, nebo jen do jisté míry; že jde o informaci, nikoli o nefalšované zapůsobení. Dojetí či záchvěv duše se dostavuje a dostavoval obtížněji než v těch nejkrásnějších a nejlépe zahraných místech devíti předchozích symfonií. Filharmonie nicméně dala v jednotlivcích i v souhrnu do vínku tomuto projektu mnoho ze svého umu a je dobře, že skladbu, která se asi nikdy nestane úplně rovnocennou položkou světovou repertoáru, zařadila.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.