Třikrát Mahlerfoto: archiv České filharmonie
V několika dnech zazněly v Praze tři Mahlerovy symfonie. Jedna výlučná, jedna běžná a jedna zrekonstruovaná. Tu zřídka uváděnou – Osmou – zahrál ve svém cyklu ve Smetanově síni (19. 1.) Český národní symfonický orchestr . Monumentálnímu, stavbou trochu problematickému, ale paradoxně vcelku přístupnému dílu, „Symfonii tisíců“ , dal Libor Pešek klid, vyrovnanost a sdělnost pramenící především z jeho rozšafného nadhledu – filozofického i dirigentského. K symfonii, která v sobě nemá tolik rozervanosti, smutku a šklebu jako některé jiné Mahlerovy partitury, se podobné interpretační naladění docela hodí. Český filharmonický sbor z Brna , který v posledních letech v metropoli účinkuje víc než Pražský filharmonický sbor, obstál, stejně jako dětský sbor Kantiléna . Sestava osmi sólistů byla ovšem natolik různorodá, že v souhrnu neuspokojila; nejslabším článkem byli svými neusazenými vstupy tenorista Marcello Nardis a altistka Yvona Škvárová . Celek skladby, ohromující hned vstupním svatodušním chórem, nicméně zapůsobil impozantně, tak jak také má.
Běžnější repertoárovou položkou je Mahlerova Pátá . Tak, jak ji dirigoval (21. 1.) v Rudolfinu s Českou filharmonií Eliahu Inbal , zaujala ovšem méně, než co teoreticky umožňuje její posluchačský potenciál. Filharmonikům nelze upřít soustředěnou a zaujatou hru, ale během provedení se neodehrálo to, co činí některé koncerty nezapomenutelnými, totiž že přeskočí jiskra, že přeběhne mráz po zádech, že znějící hudba vzbudí v jedinečném protnutí zvukového kontextu či okamžiku s naladěním posluchače zážitek, poznání či otřes. Větu od věty se interpreti propracovávali od hlučného orchestrálního dění k něčemu, co dává opravdový smysl, ale dospěli k tomu jen zčásti nebo pozdě – celek symfonie nezanechal jednoznačný dojem, nenastalo uvědomění, prozření, plné významové ozřejmění. U Mahlerových symfonií je úkolem dirigenta, aby něčeho podobného dosáhl, ať už je to prokazatelným kouzlením s jednotlivými parametry, nebo pouhým magickým vyzařováním. První polovina koncertu s Mahlerovými Písněmi o mrtvých dětech proto vyzněla díky zásadnímu vkladu barytonisty Thomase Hampsona mnohem důrazněji. Tento pěvec s měkkou a hladkou deklamací ví, co přednáší, a umí posluchači zpěvem, výrazem, dikcí i mimohudebními prostředky, drobným gestem či pohledem předat informaci o tom, že to ví. Mahlerovy písně, sólové s klavírem nebo v tomto případě orchestrální, mají v jeho podání ideální rovnováhu.
Tou zrekonstruovanou sedmdesátiminutovou symfonií byla v programu České filharmonie a Eliahu Inbala (27. 1.) Mahlerova Desátá , jak ji z dochovaných zápisů a skic kolem roku 1970 dokomponoval britský muzikolog Deryck Cooke s přispěním několika dalších hudebních osobností a jak se od té doby občas uvádí. Vstupní Adagio se hrává samostatně, to je známý Mahler. Další věty jsou ovšem už pouze hypotetickou podobou. Znějí stylově, ve finále je i několik míst, která se rychle vryjí do paměti (údery bubnu, flétnové sólo, výkřiky trubek, opakované drásavé a naléhavé disonance v tutti orchestru...), symfonie končí tiše a pietně, ale nelze se ubránit dojmu, že to přece jen plně autentický Mahler není, nebo jen do jisté míry; že jde o informaci, nikoli o nefalšované zapůsobení. Dojetí či záchvěv duše se dostavuje a dostavoval obtížněji než v těch nejkrásnějších a nejlépe zahraných místech devíti předchozích symfonií. Filharmonie nicméně dala v jednotlivcích i v souhrnu do vínku tomuto projektu mnoho ze svého umu a je dobře, že skladbu, která se asi nikdy nestane úplně rovnocennou položkou světovou repertoáru, zařadila.
