I letos se v rozmezí několika velikonočních týdnů sešlo tolik koncertů, že nebylo možné navštívit všechny, které si zasluhovaly pozornost. Collegium 1704 pražskému publiku v rámci Hudebního mostu Praha-Drážďany 1. dubna nabídlo v kostele sv. Martina ve zdi hudbu, která v 17. století zněla v benátské bazilice San Marco; ve Stavovském divadle zazněl 2. dubna koncert souboru Musica Florea s programem sestaveným vesměs z duchovně laděné vokální a instrumentální hudby Antonia Vivaldiho; Velikonoční festival Praha zařadil 7. dubna do svého programu Petite messe solennelle Gioacchina Rossiniho v interpretaci souboru Ensemble Inégal, který vystoupil v kostele sv. Šimona a Judy, a konečně Collegium Marianum provedlo 12. dubna v kostele U Salvátora jako součást svého cyklu Barokní podvečery Bachovu kantátu Jesu der du meine Seele BWV 78 a jeho Velikonoční oratorium BWV 249.
Antonio Vivaldi patří v celosvětovém měřítku k autorům jak nejpopulárnějším, tak i nejzneužívanějším; Musica Florea se ale díky širokému repertoárovému rozhledu svého uměleckého vedoucího Marka Štryncla vyhnula možnému nařčení z přílišné vstřícnosti vůči turistickému publiku volbou těch Vivaldiho skladeb, které u nás lze slyšet málokdy – jeho Stabat Mater, RV 621 a žalmu Nisi Dominus, RV 608 , v kombinaci s duchovní Sonátou a Quattro Es dur al Santo Sepolcro, RV 130 v našem prostředí podobně málo známou a třemi koncerty pro smyčcové nástroje a basso continuo g moll, RV 157, d moll, RV 565 a h moll, RV 580 (oba poslední č. 11 a č. 10 ze sbírky L’Estro Armonico, op. 3 ). Provedení všech čtyř instrumentálních skladeb bylo vzorové. Dokládalo perfektní znalost historického pozadí vzniku skladeb, jež vyžadují od interpreta daleko větší intelektuální výkon než jen strojově přesné dodržování rytmického pulsu, i dnes mylně považované za hlavní atribut barokní hudby. Sólistou Stabat Mater a Nisi dominus byl kontratenorista William Towers , který Vivaldiho krajně obtížné skladby přednesl s lehkostí a zároveň i patřičným akcentem na výrazové detaily duchovního textu. Obojí je charakteristické pro anglické specialisty na starou hudbu, kteří pečlivě rozlišují chrámový a světský repertoár – to, co je vhodné pro operu a světskou hudbu vůbec, nemá v kostele místo.
Přesně totéž – i když se to může zdát nepravděpodobné – platilo pro provedení Rossiniho Petite messe solennelle . Ensemble Inégal už několik let přináší ve vlastním cyklu „České hudební baroko. Objevy a překvapení“ jednu novinku za druhou – pokud nejde právě o novodobé premiéry, pak jistě o díla, která u nás málokdo slyšel jinak než z cizí CD nahrávky (jako příklad lze uvést prosincové provedení Bachových Missae breves BWV 235 a 234 , jejichž vznik zajímavě souvisí s hudebními dějinami českých zemí, nebo čerstvé vydání CD kompletu Zelenkovy serenaty Il Diamante ). Po neobvyklých titulech sahá Ensemble Inégal i jindy – naposledy v případě Rossiniho mše, která vznikla v roce 1863 k vysvěcení soukromé kaple hraběte Michela Frederica Pillet-Will. Dílo, které se většinou dává s orchestrálním doprovodem, bylo v kostele sv. Šimona a Judy uvedeno v původním instrumentálním obsazení – za doprovodu klavíru a harmonia (jak se lze přesvědčit i z programů dobových pražských koncertů šlo o tehdy typickou nástrojovou kombinaci, v případě Rossiniho mše zvukově daleko zajímavější, než orchestrální verze). Publikum vesměs reagovalo tak, jak se dalo očekávat – považovalo Rossiniho mši za skladatelův „úlet“ do jemu cizího prostředí. Ve skutečnosti se takové hodnocení s charakterem Rossiniho mše míjí. Z tehdejších kostelních kůrů sice zněly při bohoslužbách skladatelovy operní árie (v českém prostředí zejména z Tancrediho a Lazebníka sevillského ), ale Rossini velmi dobře věděl, že duchovní hudbu je nutné psát jinak. Jeho mše samozřejmě nezní ani jako Mozart nebo Haydn, a už vůbec ne jako dílo ovlivněné tehdejší puristickou cecilskou hudební reformou. Ta si kladla za cíl očištění kostelního repertoáru od hudby odvádějící pozornost od bohoslužby návratem ke kompoziční čistotě středověké a renesanční duchovní tvorby. Přesto tu jde o ryze sakrální dílo stylově odpovídající naladění doby, jež v politicky vzrušeném devatenáctém století využívala každý klidný okamžik k toužebně hledanému spočinutí.
Čtveřice sólistů (Gabriela Eibenová , Lucie Špičková, Jaroslav Březina a Marián Krejčík ) provedla Rossiniho dílo způsobem vystihujícím jeho romanticky „biedermeierovský“ charakter; výborně zpíval i dvanáctičlenný sbor, pozůstávající ze sólistů specializovaných na interpretaci starší hudby. Z obou nástrojů bylo atmosféře skladby adekvátnější dobové koncertní harmonium, na které hrál umělecký vedoucí Ensemble Inégal Adam Viktora , než příliš hlučný klavír z první poloviny 20. století, ke kterému zasedla Petra Matějová : dokonalému vyznění díla se tu nepostavil do cesty nezájem o hledání nástroje, který by se vyznačoval větší elegancí a ušlechtilostí zvuku, nýbrž příliš velké finanční požadavky jeho majitele – problém, se kterým se dnes bohužel setkává řada podobných projektů.
Bachova chrámová kantáta Jesu, der du meine Seele , poprvé uvedená ve svatotomášském kostele v Lipsku v roce 1724, i několikrát přepracované Velikonoční oratorium splnily v provedení Collegia Mariana veškeré požadavky kladené na moderní interpretaci starší hudby: oproštěné od balastu dodnes oživovaného romantického pojetí jejich autora coby titána nabyly podivuhodně vzdušného charakteru. Ve vynikající interpretaci čtveřice sólistů (Hana Blažíková , Markéta Cukrová , Tobias Hunger , Tomáš Král ) a souboru Collegium Marianum , vedeného jeho uměleckou vedoucí, flétnistkou Janou Semerádovou , houslistkou Lenkou Torgersen (pro dobu vzniku skladby stylově sedící pro větší přehlednost na okraji levého křídla orchestru) připravily obě skladby posluchačům jedinečný zážitek – výsostně duchovní velikonoční hostinu, hodnou významu období, pro které byly určeny. Přesně totéž by bylo možné napsat i na adresu ostatních dvou večerů. Prozaicky řečeno: pokud si chce dnešní český zájemce o starou hudbu v tomto oboru poslechnout něco zcela výjimečného, nemusí uvažovat o cestě do ciziny – poklady (po kterých už není třeba dlouze pátrat) najde i doma.
