čtvrtek, 4. listopad 2021

Tři tváře současné hudby ve třech koncertech jedenáctého festivalu Contempuls

Napsal(a) 

Meitar Ensemble, foto Karel Šuster Meitar Ensemblefoto: Karel Šuster

Festival Contempuls se po roční pauze vrátil ve svém 11. ročníku, opět ve formě jednodenního minimaratonu (nakolik lze večer trvající celkem čtyři a půl hodiny nazvat slovem „mini“). V sobotu 30. října v prostorách pražského Centra DOX nabídl tři programy v podání čtyř ansámblů.

První část večera otevřela zádušní mše 21. století Et Lux německého skladatele Wolfganga Rihma. Vokální kvarteto Cappella Mariana (ve složení Barbora Kabátková, Vojtěch Semerád, Tomáš Lajtkep, Tim Scott Whiteley) a smyčcové kvarteto fama Q se spojily v díle, které – jak ostatně uvádí programové slovo – „zní, jako kdyby bylo svobodně rozkročeno mezi několik století“. Proto se jej také zhostil vokální ansámbl zaměřený na středověkou a renesanční polyfonii a rané baroko, k jehož historicky poučené interpretaci vokálního partu doplnilo fama Q instrumentální part překračující dějinné horizonty a obohacující hlasovou složku o mnohem současnější souvislosti. Et Lux na interprety klade vysoké nároky, aby obě složky, zřetelně vycházející z různých epoch, společně fungovaly a působily kompaktně. Tento požadavek zde byl naplněn v precizní souhře dynamické, rytmické i intonační. Mezi oběma výrazovými polohami – tedy tou „tradiční“ i „soudobou“ – přecházeli interpreti naprosto přirozeně, bez jakékoli patrné změny „tónu“ dané epochy. Samotná kompozice je převážně věcná, laděna spíše intelektuálně než meditativně či emocionálně, alespoň v tom tradičním smyslu slova. Výrazu, respektive výrazů, je zde pochopitelně mnoho, je to však především hudba čistá, průzračná. A takto, bez nánosů a pokusů o nadbytečné afekty, byla odehrána v neméně čistém prostoru Auditoria.

Cappella Mariana, fama Q, foto Karel Šuster Cappella Mariana, fama Qfoto: Karel Šuster

Ve druhé části večera, který pokračoval v multifunkčním sále DOX+, vystoupil izraelský Meitar Ensemble, přední těleso zaměřené na současnou tvorbu, s programem tvorby posledních dvaceti let a jedné světové premiéry.

Tou byl Labyrint Soni Vetché, přibližně sedmiminutová skladba zkomponovaná na objednávku Contempulsu – a představena shodou okolností jen tři týdny po premiérovém uvedení její skladby Paralelní světy na festivalu MusicOlomouc. Vzhledem k tomu, že psychoakustika a otázky subjektivního poslechu tvoří ohnisko tvorby Soni Vetché, nepřekvapí, že Labyrint je skladba otevřeně zamýšlena jako „psychologický hudební experiment, během něhož se naše vnímání chová obdobně, jako při hledání a přemýšlení nad jedinou správnou únikovou cestou z labyrintu. Tedy mapuje vlastně proces od počátečních pokusů, včetně těch mylných, až po úspěšné doražení do cíle“. Postupný rozvoj mnoha paralelních linií, respektive různých směrů myšlení, v poutavé, rytmicky pregnantní sazbě zde sledujeme jako ve skutečném labyrintu nebo u detektivního příběhu – včetně zavrhnutí chybných teorií a návratů zpět. Možných cest je v Labyrintu mnoho, přesto v tomto precizním tkanivu nejdou přímo proti sobě a nedochází zde k chaosu. Tato pečlivě promyšlená hudební gesta tak nejsou izolovaná a skutečně nakonec hledají ten jeden správný, společný směr.

Ještě dříve ale zazněla kompozice Domeniche alla periferia dell’impero – Seconda domenica Fausta Romitelliho. Témbry se zde pozoruhodným způsobem doplňují, překrývají a rozprskávají různými směry. Zvuky různých nástrojů zcela volně a plynule přechází mezi hráči, aniž by bylo možné přesně určit moment, kdy daný tón „přebírá“ odlišný nástroj. Zde se tak poprvé prokázala naprostá souhra izraelského ansámblu nejen v intonaci a rytmu, ale také v samotném zvuku.

V linii nakládání s témbrem do jisté míry pokračovala i dvojice instrumentálních částí [as] pro ansámbl a [you] pro preparovaný klavír ze sedmivěté skladby PHONEME pro pět hlasů a šest nástrojů Sarah Nemtsov. [as], zdá se, ilustruje chvíle napjatého očekávání skrze preparovaný klavír, col legno smyčce či znepokojivé „nádechy“ dřev – v čele s takřka akusmatickými ruchy fagotu. [you] je pak popsána jako „syrová, rozbitá etuda pro virtuózního klavíristu“; tomuto narativu skladba odpovídá přesně. Nehledě na zjevnou technickou náročnost ovšem ve skutečnosti jde o etudu zvuku spíše než samotné interpretace.

Soňa Vetchá, foto Karel Šuster Soňa Vetcháfoto: Karel Šuster

Představě „hustoty v hudbě“ se pak, slovy skladatele, věnuje Postlude à l’épais neboli Postludium k hustotě Philippa Lerouxe z roku 2016. Jde o skutečně zahuštěnou zvukovou masu, v níž jde o zhmotnění určité míry intenzity zvuku skrze paletu hudebních gest (profuky a dýchání do nástrojů, vypjatá glissanda smyčců či techniky string piana). Rychlé běhy náročné na vzájemnou souhru zde Meitar Ensemble odehrál v perfektní souhře.

Prostřední program uzavřela kompozice The Yearnings of the Duck Rubena Seroussiho, inspirovaná komiksy o kačerovi z pera izraelského výtvarníka Dudu Gevy (1950–2005). Tato komiksová postava dle doprovodného slova „snoubí fyzicky nejomezenější, groteskní a „nízké“ vlastnosti existence s klamavou představou sebe samého jako okouzlující a téměř donkichotské postavy“. Nad seriózním hudebním proudem tak defiluje řada vtipných, „zcizujících“ elementů a motivů, „dekadentních“ melodií a ruchů včetně tažení rukou po strunách či nápadité imitace žesťů preparovaným klavírem. Tento pestrý, přibližně osmiminutový vhled do života a osobnosti kačera by mohl velmi dobře fungovat jako hudba ke komiksu – či jeho filmové adaptaci.

Vystoupení Meitar Ensemble přineslo zvukově pestrý, výtečně odehraný výběr interpretačně náročných skladeb, jež navíc nápaditě promýšlely zvukovou stránku věci.

Signum Quartett, foto Karel Šuster Signum Quartettfoto: Karel Šuster

Poslední část večera opět patřila jednomu skladateli. V podání německého Signum Quartett zazněla dvojice českých premiér smyčcových kvartetů Kevina Volanse, irského skladatele narozeného v Jihoafrické republice, který byl jako skladatel i interpret hostem festivalu již v roce 2016.

Smyčcový kvartet č. 12 z roku 2016, napsaný přímo pro Signum Quartett, kompozičně vychází z Volansovy dřívější tvorby založené na sestupných kánonických figurách. Z nejjemnějšího pianissima se zde postupně se zde rozvíjí série minimalistických – nakolik Volans toto označení odmítá – motivů řazených za sebe ve střídajících se pizzicato a arco sekcích, vrstvených pro velký efekt. Vyskytují se zde také imitace, ozvěny, interlocking – spolu, vedle sebe i „proti“ sobě. To vše v delikátní, hypnotické interpretaci. Netradiční rozmístění hudebníků (první a druhé housle sedí naproti sobě, housle s violoncellem za nimi), navíc vytvářelo pozoruhodné zvukové „vlny“. Toto pětačtyřicetiminutové dílo ovšem vyzývá k zamyšlení nad jeho doprovodným slovem. Kevin Volans v něm uvádí, že chtěl „napsat smyčcový kvartet mohutný vyzněním i trváním“. Je tento kvartet skutečně mohutný? Působí jako určitá cesta, výprava – až odysea, ale mohutnost se nezdá být tím pravým slovem, zejména díky celkově umírněné dynamice – oproti oněm hlasitým zvukovým masám, v soudobé tvorbě tolik oblíbeným. Snad bychom mohli říci nad-časový, ne-konečný, bez-časý, k čemuž přispívá i určitá repetitivnost přítomná v tomto kvartetu.

Závěrem zazněl Smyčcový kvartet č. 6 z roku 2000 – ve skutečnosti dvojitý kvartet, který společně odehrály ansámbly fama Q a Signum Quartett. Kvartet č. 6 trvá třicet minut, přesto se v porovnání s kvartetem dvanáctým zdál ještě delší. „Jednoduché jakoby vyprázdněné držené akordy se pomalu přelévají mezi dvěma soubory“ – taková je charakteristika díla, které se snaží eliminovat jakýkoli motivický či formální obsah. V této kompozici se také setkáváme s určitým pocitem bezčasí, ale citelně odlišným než v případě té předchozí. Akordy putující sem a tam evokují věčný periodický pohyb, pomyslný mořský příboj – pokaždé trochu odlišný, ale v průběhu dějin prakticky neměnný. Ponenáhlu se zde obměňuje dynamika, rychlost odezvy (či reakční doba), mění se průběh tónu, míra vibrata, dojde i na pizzicato či arpeggio. V jeden moment se dokonce objeví melodie, která ovšem lehce bortí onu křehkou magii takřka neměnného, nekonečně roztaženého okamžiku.

Do jisté míry meditativnější, mírnější programy vykračující mimo obvyklé kompoziční tradice minulosti i současnosti ohraničily „prostřední“ přehlídku zřetelněji zakotvenou v soudobých postupech. Každý ze tří dílčích koncertů letošního večera festivalu Contempuls nabídl vedle špičkových interpretačních výkonů i zcela odlišný pohled na možnosti zpracování znějící reality, a to aniž by celý maraton působil příliš nesourodě.

Jan Borek

Redaktor a editor webové Harmonie. Absolvent olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.