Jiří Vodička, Jitka Čechová a Jan Páleníčekfoto: Zdeněk Chrapek
Po proslulém Sukově triu (Jan Panenka, Josef Suk, Josef Chuchro) se stalo Smetanovo trio jedním z dalších českých špičkových komorních souborů, kdy všichni jeho členové ve stejné míře a se stejným úspěchem dělí svou koncertní činnost mezi komorní a sólistickou. Není bez zajímavosti, že před Sukovým triem od r. 1941 podobně působili i členové legendárního Českého tria (Josef Páleníček, Alexander Plocek, Miloš Sádlo), jemuž od r. 1934 předcházela stejně působivá sestava s violoncellistou Františkem Smetanou pod jménem Smetanovo trio. A k tomuto názvu se r. 2000 syn pianisty Josefa Páleníčka, violoncellista Jan Páleníček, v symbolice návaznosti tradice navrátil i ve svém triu. Nejmladším členem souboru je od r. 2012 houslista Jiří Vodička, když Jana Vonášková (vítěz Mezinárodní soutěže mladých houslistů v Lublinu, Talent roku 2000, Evropská cena 2001, atd.) omezila dočasně svou uměleckou činnost pro mateřské povinnosti (nyní je primáriem Pražákova kvarteta). Osmadvacetiletý Vodička je spolu s Patočkou, Špačkem a Mrázkem součástí nejmladšího souhvězdí českých houslových talentů. Spolu s J. Špačkem je koncertním mistrem České filharmonie, zvítězil v několika mezinárodních soutěžích, a jako sólista spolupracuje s předními orchestry, dirigenty a klavíristy. Natočil již množství titulů houslového repertoáru, učí na Pražské konzervatoři. Do soukolí tria zapadl perfektně jako platinové kolečko, a doufejme, že i proto vydrží v něm dlouho. Cellista Jan Páleníček, žák Saši Večtomova a Miloše Sádla, studoval komorní hru u svého otce a Josefa Vlacha. Je též laureátem mezinárodních soutěží a pedagogem Pražské konzervatoře a AMU. Sólově vystupuje s předními českými i zahraničními orchestry, ale především se svou chotí a uměleckou partnerkou Jitkou Čechovou. Musím zde alespoň zmínit jejich nedávný třídílný cyklus v režii FOKu. V prvních dvou večerech provedli violoncellové sonáty L. v. Beethovena a J. Brahmse, proložené Variacemi na slovenskou píseň a Variacemi na Rossiniho téma od Bohuslava Martinů. Třetí večer pak zazněly Sonáty B. Martinů č. 2 a č. 3, doplněné Chorálovými variacemi z r. 1942 jeho pařížského souputníka a celoživotního propagátora Josefa Páleníčka. Cyklus byl mimořádný obsahem i provedením, bohužel od posledního listopadového koncertu čas vhodný pro podrobnější zprávu v Harmonii již uplynul. Jitka Čechová je laureátkou mnoha prestižních soutěžních klání, a pro mnohé je královnou českého klavíru nejen pro své okouzlující charisma a výraznou hudební osobnost. Jen její ojedinělá nahrávka kompletního klavírního díla Bedřicha Smetany je sloupec osmi CD nejvyšší umělecké kvality, který sbírá obdiv a mezinárodní ocenění, a který díky její detailní pečlivosti obsahuje i Mistrovy skladby do té doby nehrané či neznámé.
9. prosince předneslo Smetanovo trio v Dvořákově síni Rudolfina první ze série tří koncertů, které jako rezidenční soubor ČSPKH připravilo pro 121. sezonu. Večer byl i součástí probíhajícího festivalu Dny Bohuslava Martinů 2015. Úvodem zaznělo klavírní trio Antonína Rejchy (1770-1836). Tento výjimečný skladatel evropského významu, učitel Berlioze, Gounoda, Liszta, Francka, není dosud v koncertních programech po zásluze prezentován, ač jeho díla novátorsky přesahují z doby klasicismu až do stylu romantismu. V tomto stylu vyznívá i jeho šest klavírních trií ze čtyřicátých let. Na přání pořadatelů však Smetanovo trio připravilo triové dílo výrazně mladší a dobově konzervativnější – třívětou Sonátu C dur pro klavír, housle a violoncello op. 47. Ačkoliv party houslí i cella jsou s klavírem významově i tematicky rovnocenné, klavírní part několikrát (1. a 2. v.) výrazně dominuje sólovým recitativem. Půvabná klasicistní kompozice dává i tak tušit, u koho Rejchův vrstevník Beethoven též bral inspiraci. Smetanovci předvedli opus s odpovídajícím vkusem a dokonalou lehkostí provedení.
Jiří Vodička, Jitka Čechová a Jan Páleníčekfoto: Zdeněk Chrapek
Slezsko české kultuře kdysi darovalo jeden velmi cenný rod. Patří do něj potomci Ebenů, Micků a Hurníků. Lukáš Hurník zjevem, osobností i talentem je druhým dílem a pokračováním genetického bohatství svého otce Ilji Hurníka. Dle poslední statistiky OSA je v současnosti nejvyhledávanějším a nejúspěšnějším autorem české soudobé vážné hudby. Cosi fun tutte pro klavírní trio je, jak již napovídá slovní hříčka v názvu, bravurně napsaný, barevně a rytmicky jiskřící hudební žert v duchu mozartovského vtipu. Hurník si zde s lehce tryskající invencí pohrává s kompozičními prvky slavné opery. Toto dílko bylo osvěžujícím bonbónkem celého večera a Smetanovo trio jej předvedlo s brilancí a vtipem, svědčících o dokonalém pochopení a radosti z jeho provedení.
Vrcholem večera bylo bezesporu Klavírní trio C dur č. 3 H332 Bohuslava Martinů z r. 1952. V jeho synkopách, stavbě a harmonii slyšíme ohlasy neoklasicismu, jazzu i moravské lidové hudby, což je pro dané období tvorby Martinů charakteristické. Allegro moderato soubor vystavěl v téměř symfonicky působivém zvuku gradujících dynamicko-dramatických ploch věty. Jitka Čechová zde znovu prokázala rozpětí své dynamické škály a schopnost mocného tónu, jakým by se rád pochlubil i leckterý robustní pianista. Andante již zpočátku zaujalo sugestivně vykreslenou atmosférou jakoby váhavě tajemného vstupu, Allegro téměř fyzickým vlněním typických martinůovských rytmicko-harmonických „motanic“. Velmi mne zaujalo i provedení klavírní quasi kadence. Smetanovo trio nesporně vyzrálo v jednoho z nejpřesvědčivějších a nejdokonalejších interpretů hudebního poselství Bohuslava Martinů.
Třívěté Klavírní trio d moll op. 3 Alexandera Zemlinskyho (1871-1942) jsem slyšel poprvé, a přes bezesporu skvělé provedení Smetanova tria po dalším poslechu netoužím. Dílo se mi jeví jako nepříliš invenční a příliš užvaněný plagiát Johannese Brahmse. Vzrušeně se nadouvající rozlehlá nuda, vhodná jako kulisa do holywoodského kýče. I díky jiskře vložené do romantizující vycpávky partitury skvělými interprety měla však skladba u podobně laděné části publika úspěch. Nedivím se však, že upadla v zapomnění, byť závěrečné Allegro nakonec i způsobem provedení vneslo jakýsi závan originální svěžesti. Myslím, že umění a práci Smetanova tria si však toto dílo nezaslouží. Škoda, že pořadatelé nedali přednost například podobně zapomínané tvorbě Maxe Brucha.
Neúnavní Smetanovci závěrem potěšili vytrvale aplaudující publikum temperamentně folklorizující 3. částí Multikulturní svity Romana Haase a vždy účinnou Dumkou č.1 Antonína Dvořáka.
Smetanovo trio opět potvrdilo, že patří ke špičce české a světové komorní interpretace.
