Les Trois Souhaite (Die drei Wünsche oder Die Wechselfälle des Lebens ) je filmová opera, historicky asi první, v níž se film natáčí a pak i promítá. Martinů ji s libretistou Georgesem Ribemont-Dessaignesem napsal v Paříži v roce 1929. Básník mu přiznává inspirační autorství: „Jestliže já jsem pouze dal potravu hudbě, Martinů byl plný nápadů pro libreto.“ Pracovní symbiózu zvěčnil i karikaturista Adolf Hoffmeister. Škoda, že tak inovační operu známe málo. Elitní nastudování v roce 1971 v Janáčkově divadle v Brně má na kontě dramaturg, dirigent a martinůovec Václav Nosek, poslední uvedení v Národním divadle na scéně SOP v roce 1990 je už pozapomenuté.
Opera Tři přání srší veselím a vkusným sentimentem připravuje životní prozření postav. Ve Volkstheater Rostock revokují dráždivě elegantní estetiku a vzácnou vůni předválečných let české avantgardy silněji, než extravagantní odér Montparnassu. (Část psal Martinů o prázdninách v Poličce.) Naplno respektují partituru a naplno odkryli svéraznou genialitu díla. Kolik muzikantského bohatství a šprýmů se řine z orchestru i jeviště! (Deset let staré CD Supraphonu SU 103-2611 je jen náznak.) Dosud se některé pasáže vypouštěly, ale právě celek ukazuje, jak přesný cit pro timing měl Martinů! Tři přání jsou jak vydařené shimmy, žádný mladistvý úlet, skladatel se vědomě pouštěl do „řešení problému současné opery“, chtěl „oddramatizovat a odsentimentálnit scénu“. Věděl, že zdar či nezdar rozetne až provedení. Žádného se nedožil. Předsevzal si „vymyslet nějaké moderní zarámování“ pro pohádku o víle, která plní přání. Zarámování je výtečné: Prolog – živý ruch filmového studia, cifry nákladů, líčení herců, telefony produkční, režisér, klapka, natáčíme! Pak jsou dvě dějství, to se filmuje pohádka a třetí akt je Epilog, promítání filmu. Epilog kopíruje hudební kódu, také opakuje všechny hlavní motivy díla: shlédneme natočený film a zároveň jsme s herci v jejich reálu, revokuje se, co se událo: natočil se film a filmové vztahy prosákly i do civilu herců. Pohádka, v níž se splnila přání postarších manželů, ukazuje povrchnost lidské nátury: Přání paní Indolendy – být bohatá! skončí manželským ztroskotáním. Doslova: víla daruje manželům zlatý ostrov a během plavby všechno zlátne a zlatem tak těžkne, až ztroskotají. Pan Juste má druhé přání – aby manželka omládla – a je mu kničemu, sám zůstal starý! Třetím přáním – být milován! si vykoleduje leda přízeň ženštiny, kterou nemůže vystát. Pan Juste už nechce žít.
Bohuslav Martinů v opeře rafinovaně prolíná filmovou fikci s realitou, iluzi filmového života s životem skutečným. Ta provázanost je efektní dějově a má efekt posluchačský. Filmové sekvence dávají opeře dynamiku, drobné pauzy a režisérovy pokyny ostří děj a poodkrývají civilní proměny herců, jejich vztahů, života. Poetické dada a jazzová inspirace jdou báječně dohromady. Výrazný rytmus, recitace, popěvky a skoro operetní árie, voiceband, mezihry orchestru i sólo klavíru, gramofón vyhrávající šlágr, na pláži písnička s harmonikou, symfonický orchestr i jazzový instrumentář, vibrata flexatonu a tajemnost víly – to všechno Martinů prokomponoval do obdivuhodné jednoty. Humor a nadsázka jdou zde spolu. Jak něžně exponuje horny pro halali (staroch Juste je lovec „někdejší kat panenských srdíček“), jak temné mezzo má pro vílu Nulle, „krajku z červánků, dvojnici krůpěje rosné“, jak vtíravou a dotěrnou písničku dá pouliční žebračce Eblouie, svádivé trilkování paní Indolendě, detaily, které by stály za rozbor a dosazují Tři přání na přední příčku operní tvorby 20. století jako originální, dokonalý a obdivuhodný produkt doby.
Hudební nastudování zaštítil v Rostocku Peter Leonard; dirigent vyšlý z Juilliardu má přirozeně blízko i k jazzové zvukovosti, je vybaven koncertní i operní praxí a dává představení ekvilibristický švih a spontánní intenzitu. Třem přáním propadl už před lety, když je uváděl v Augsburgu. Pěvecké obsazení má Rostock vyrovnané a profesně vypracované do žánrové čistoty. Pěvci hrají a zpívají s nasazením i prožitkem: Juste – Olaf Lamme, Indolenda – Nina Valencia, Adolf – Christoph Kayser, černoška Dinah – Bonita Hyman a další. Velmi mne zaujala Andrea Höcht (svádivá žebračka Eblouie) a také Češka Lucie Ceralová (víla Nulle). Na spontánním úspěchu inscenace má zásadní podíl jevištní podoba. Daniel Dvořák (scéna) a Jiří Nekvasil (režie) sáhli poučeně a funkčně do zlatého fondu českého poetismu a výtvarné dadaistické hravosti. Základním principem je dobová koláž, užívají prvky z děl české avantgardy dvacátých let, například Toyen či Štyrského. Jeviště je členěné pár schůdky třeba pro iluzi zákoutí a zabydlené a okrášlené fragmenty všelijakých artefaktů a kolážových prospektů. Jednotu estetiky, svázanost kolážových prvků s filmovými, obstarává live videoprojekce. Hlavní scénický prostor i pohyb a hru tvoří projekce toho, co snímá horní kamera: pěvci se pohybují a hrají na pohyblivých, různě dekorovaných pásech podlahy a tyto měnící se ornamenty fundamentu, promítané do pozadí, pak vytvářejí scénické efekty nečekaně pohádkové. Však jich Martinů požaduje spousty – zlaté rybky a zároveň zlaté slunce a měsíc, květy rozkvétající jako srdíčka a ruce, zlatou loď a její ztroskotání.
Pro operní Epilog, což je premiéra právě dotočeného filmu Tři přání, se mimořádně vydařil nápad kresleného filmu, animace kostymních návrhů Mike Hahne. Novou výtvarnou poetikou je příběh zopakován v staronové podobě. Herci jsou přítomni, sedí v baru, prožívají premiéru, film i vzpomínky na filmování je excitují. Monumentálně působí filmová, jakoby dokumentaristická evokace všech přání zlatého věku, dobové záběry newyorského přístavu, sochy Svobody, pravidelných linií manhattanských ulic. Klene se nad nimi, ba nad celým kusem závěrečný chór „Plula loď, krásná ze zlata, všeho dost, jen lásky ne!“ Dadaistická inspirace a kumštýřský průnik do srdce doby. Poselství jemně jasně sdělené, dotek sentimentu, tužby, lásky i samoty.
