úterý, 20. leden 2015

Tři M

Napsal(a) 

Mischa Maisky, foto Morris-Media Mischa Maiskyfoto: Morris-Media

PKF – Prague Philharmonia zvolila pro svůj pražský lednový koncert silný headline: „Nejklasičtější cellová klasika v podání světového virtuosa x česká skladatelská premiéra. Mischa, Miroslav a Manfred“. Zkusím popsat realitu koncertu 18. ledna v Rudolfinu.

PKF mě už dvacet let baví nejen úrovní interpretace, ale i koncepcí koncertů, volbou sólistů a proměnami. Interpretace byla i tentokrát nadprůměrná, což jistě zapříčinil i dirigent Jakub Hrůša, s kterým jsem ještě nezažil hrát PKF průměrně nebo špatně. Úvodní Manfred  Roberta Schumanna byl přímo vzorovou ukázkou detailní práce, kdy dirigent „nepustil notu“, a jemně tvaroval nálady skladby. Od prvních tónů stoprocentní koncentrace a energie. Schumannův hudební výklad Byronova dramatu je podobně silným gestem jako třeba Dvořákovy předehry na Erbenovy předlohy a pan Hrůša má evidentně pro tento svět mimořádný cit.

Miroslav Srnka a PKF - Prague Philharmonia, foto Morris-Media Miroslav Srnka a PKF - Prague Philharmoniafoto: Morris-Media

Česká, údajně přepracovaná, premiéra skladby Miroslava Srnky No Night No Land No Sky byla pro mě událostí ledna, zkouškou otevřenosti publika a nakonec i vrcholem koncertu. Loňskou premiéru v Kolíně nad Rýnem (Die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen) jsem neslyšel, pražská verze však byla hodně zajímavá. Hudba mohla působit na lidi různě. Ve mně probudila pocit bezčasí či absolutna. Skladatel dokázal z omezených možností komorního orchestru stvořit sonickou (dis)harmonii s nemalým vkladem členů orchestru (například skvělé vstupy horen). PKF opět ukázala, že nejsoudobější hudbu nehraje skvěle jen Orchestr Berg a že má náskok před ctihodnými orchestry typu České filharmonie a FOK. Při míře svobody, kterou nabídl skladatel orchestru, musí být každé provedení originálem. (Další se chystá na 27. 7. 2015 v Bregenzu.) Během svého života jsem slyšel metráky současné hudby, ale tento opus patří mezi zvukově nejzajímavější instrumentální hudbu!

Miroslav Srnka a Jakub Hrůša, foto Morris-Media Miroslav Srnka a Jakub Hrůšafoto: Morris-Media

Pořadatel nejspíš doufal, že díky Mischovi Maiskému bude vrcholem večera Dvořákův Violoncellový koncert h moll.  Publikum mu dalo za pravdu, neboť aplaus byl nadšený. Mě pan Maisky, který je častým hostem v různých koutech Česka, uzemnil… Každý novinář by uměl přiznat chybu, neboť jinak nemá svou práci dělat. Za mnou jich je pěkná řádka a jednou z nich je moje kritika Alisy Weilerstein za její pojetí tohoto koncertu na Dvořákově Praze 2013. V HARMONII 10/2013 jsem její hostování na  festivalu s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem glosoval takto: „Její změny v dynamice a tempu oproti autografu, vyhraněné kontrasty, emoční vlny (např. v 2. větě) jsou jistě zajímavé, sugestivní, ale mně silně vadily. I geniální hudebník by měl pokorně respektovat tvůrce…“  Viděno prizmatem výkonu pana Maiského to však bylo vlastně stylové, skoro referenční a já se musím paní Weilerstein za svá ostrá slova omluvit! Mischa Maisky ji totiž překonal. Nad tím, co předváděl 18. ledna s Dvořákem v Dvořákově sále mi zůstával rozum stát. Pojetí, které působilo před pětatřiceti lety s Bernsteinem mile a sugestivně, a jež v běhu času prohluboval, působí dnes podivně, místy svou  agresivitou a úporností jako z jiné doby.  V 67 letech má stále energie, temperamentu, který může zapříčinit i vyklouznutí smyčce z ruky v Adagiu, a nadšení na rozdávání, ale technické a intonační výpadky, které Weilerstein neměla, a hlavně drcení autografu je smutné. Proč pozvala PKF právě Maiského, když je ve světě řada lepších cellistů (dokonce i v nejmladší generaci, jak ukázal na loňské Dvořákově Praze ve stejné skladbě o 40 let mladší Narek Hakhnazaryan), nevím. Předpokládám, že kvůli jménu. Dokonce i u nás je několik cellistů, kteří interpretují nejhranější cellový koncert lépe (Bárta, Jamník, Kaňka). Jedno pozitivum však Dvořák měl – výborný a pozorný doprovod orchestru…  Mischa Maisky se odměnil bouřlivě tleskajícímu Rudolfinu Dvořákovým Klidem lesa, v němž bylo ledacos, jen ne klid. Skladatel by se asi divil, kolik existenciální vášně dokáže v prosté skladbě interpret naleznout.  

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.