úterý, 11. prosinec 2018

Tři kompozice v jednom prostoru a Clarinet Factory v jednom výtahu

Napsal(a) 

Dirigent Marko Ivanović, foto Milan Mošna, Václav Hodina Dirigent Marko Ivanovićfoto: Milan Mošna, Václav Hodina

Oslavy stého výročí založení Československa sice již odeznívají, ale orchestr PKF – Prague Philharmonia se k nim přihlásil i v prosinci skrze pátý koncert z cyklu Krása dneška. Tento cyklus se dosud většinou odehrával v komorních sálech i komorním obsazení, pro závěrečné setkání se ovšem proměnil v efektní událost v působivých prostorách Veletržního paláce. A zatímco předchozí díly Krásy dneška mapovaly spíše dějiny hudby 20. století, tento koncert byl zcela současný, či přesněji do budoucnosti se dívající (jak napsal v programu ředitel orchestru). Kompozice objednané od tří českých skladatelů byly propojeny improvizovanými pasážemi, elektronikou a abstraktními projekcemi na stěny dvorany. Vznikl jednolitý celek, v němž bylo možné odlišit jednotlivé autorské části, ale zároveň se vše slévalo do nepřerušeného proudu. Ten zahájili členové Clarinet factory, kteří sjeli proskleným výtahem od stropu.

Autory kompozic byli Petr Wajsar, Jan Trojan a Tomáš Reindl, tedy skladatelé generačně vzájemně dosti blízcí, ovšem sledující odlišné stylové cesty. Petr Wajsar je široce rozkročen od orchestrálních kompozic po elektroniku, jazz, rock a pop a tato jeho všežravost byla na dvojici kompozic nazvaných Theremin a Remix znát. První, složená z pomalu se přelévajících akordů akustických nástrojů přelitých elektronickou omáčkou, zněla jako úvod alba od Pink Floyd, namísto kytarového sóla Davida Gilmoura tklivě kvílel Wajsarův těremin. Ve druhé části se hudba přelila někam ke vzpomínkám na elektronickou taneční scénu přelomu století. Elektronické zvuky zintenzívněly a zrytmizovaly se, Tomáš Reindl se přidal coby interpret sedící za indickými bubínky tabla a zároveň za mikrofonem, do nějž „beatboxoval“ perkusivní zvuky prohnané pak elektronickými efekty. Celek získával napětí, jako by se každou chvíli mělo přidat dunění basového bubnu a dvorana umělecké instituce se měla změnit v taneční party. Takového vyvrcholení jsme se ovšem nedočkali.

 , foto Milan Mošna, Václav Hodina foto: Milan Mošna, Václav Hodina

Napětí vyšumělo a prostor dostala kompozice Cinematic Clouds Jana Trojana. On sám v textu zdůrazňuje roli improvizace všech hudebníků. Dechová sekce se již v průběhu předchozí části odebrala na krajní balkony dvorany a zdůraznila tak prostorový rozměr zvuku. V něm se spojovali hudebníci uprostřed, elektronické zvuky z reproduktorů na okrajích i v samotném centru dění a vzdálené tóny z balkonů. Do toho všeho jako anarchistický element vpadl Miro Tóth, jenž s barytonsaxofonem přecházel z jedné strany orchestru na druhou a expresivně improvizoval za využití všech obvyklých i neobvyklých hracích technik. Trojanova hudba je abstraktnější, nehraje si s žánrovými odkazy, pracuje na pomezí hudebních a nehudebních zvuků, ale zároveň má v sobě jistý klid. S tímto klidem kontrastoval kromě zmíněného saxofonisty sólistický vstup samotného skladatele, který povstal z měkkého křesílka u mixážního pultu a za pomoci mikrofonu a zpětných vazeb začal rozeznívat velký zavěšený kovový plát. Jednoduché využití fyzikálních principů v sobě mělo sympatickou razanci a dalo vzniknout intenzivnímu zvukovému zážitku.

Třetí blok patřil hudbě Tomáše Reindla spojujícího v sobě roli skladatele i interpreta, dlouhodobě se věnujícího bicím nástrojům, především těm indickým. Indické hudbě se Reindl věnuje i jako teoretik a tak není překvapením, že její principy využívá i ve vlastní tvorbě. Dvojdílná skladba Drone / Pattern proti sobě postavila drone, tedy zvukovou prodlevu, důležitou součást indické klasické hudby, zde realizovanou spojením orchestrálních nástrojů a elektroniky. Po hudebnících tu autor vyžaduje citlivé ucho, protože pracuje s odlišným systémem ladění, než v jakém se pohybuje evropská hudba. Nad líně se převalujícím zvukovým tokem rozjeli členové Clarinet factory kontrastní, precizně rytmizované modely, trochu připomínající skladby amerického minimalisty Stevea Reicha, které Reindl doplňoval partem bubínků a elektronickými zvuky. Stejně jako u Wajsara tu hudba plynula a pak tak trochu bez pointy skončila. Ovšem plynutí to bylo veskrze příjemné.

 , foto Milan Mošna, Václav Hodina foto: Milan Mošna, Václav Hodina

Zatímco vstupy tří skladatelů bylo možné celkem dobře odlišit, role klarinetového kvarteta nebyla tak docela jasná. Ač se původně zdálo, že jsou skladby komponovány pro ně, byly jejich vstupy pravděpodobně z velké míry improvizované. Jde o technicky velmi schopné hráče, takže jejich vklad byl rozhodně zajímavý, ovšem často se zdálo, že kompozice a improvizované party se tak docela nepotkávají. Dobrým nápadem bylo umístit mezi Wajsara a Reindla, jejichž přístupy jsou si skrze nadžánrové reference a přístup k hudební formě docela podobné, kontrastní zvukový svět Jana Trojana – zároveň také nejzajímavější část programu. Videoprojekce se odehrávaly na poměrně odlehlých okrajích stěny, před níž se hrálo, takže publikum je sledovalo spíše periferně, ale bohužel nabízely hlavně stereotypní „spořiče obrazovek“. Kombinace plynoucích barev a tvarů, na něž lze se zájmem chvilku koukat, ale nic nového hudbě nedodávají. Možná by bylo lepší více využít zmíněný prosklený výtah, který na začátku přivezl čtveřici klarinetistů z výšin a který ji tam na konci zase symbolicky vynesl. 

PKF – Prague Philharmonia se tímto koncertem (jemuž předcházela debata o demokracii dneška a budoucnosti s novinářem Jaroslavem Spurným a jeho hosty) sympaticky rozmáchla. Tři objednávky nových děl a ambiciózní myšlenka koncertu jako celistvého díla si zaslouží chválu. Propříště by si taková věc zasloužila možná o trochu lepší dramaturgii, aby se jednotlivé složky propojily.

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.