Třetí ročník Martinských slavností klavíru

Letošní Martinské slavnosti klavíru se vyznačovaly – stejně jako dva ročníky předchozí – vynalézavou dramaturgií a nabídly posluchačům v Sále Martinů zajímavou přehlídku deseti mladých pianistů. Pořadatel festivalu Martin Víta píše v propagačním textu, že pojal letošní ročník jako oslavu americké hudby, resp. jako oslavu amerických skladatelů a skladatelů, kteří byli nějakým způsobem s Amerikou spjatí. Naprosto unikátní pak byla skutečnost, že se M. Vítovi podařilo pro každý festivalový večer zajistit provedení jednoho ze čtyř klavírních koncertů S. Rachmaninova ve verzi pro dva klavíry.

Festival zahájil (8.10.) slovenský pianista Ladislav Fanzowitz Passacaglií L. Godowského – skladbou tak náročnou, že sám V. Horowitz ji prohlásil za nehratelnou. Fanzowitz si s ní však poradil více než obdivuhodně jak po technické, tak po výrazové stránce. Zjevně se jí také snažil dát pevné kontury, a pokud se mu to přes veškerou snahu občas nedařilo, nebylo to tak úplně jeho vinou. V následující Gershwinově Rhapsody in Blue (ve verzi pro dva klavíry) se k Fanzowitzovi připojil Adam Skoumal . Oba pianisté hráli Gershwina s báječným rytmickým odpichem a bylo zřejmé, že jim jazz vysloveně sedí. Na závěr první poloviny koncertu pobavil L. Fanzowitz posluchače úsměvným přídavkem: Dvořákovou Humoreskou ve verzi, kterou klavírista označuje jako Art Tatum – Ladislav Fanzowitz . Ve druhé části večera zazněl Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30 . Sólový part přednesl A. Skoumal, doprovodu se ujal L. Fanzowitz. Oba umělci hráli skvěle a nelze než je obdivovat. Orchestrální barvy však tomuto dílu přece jen dost citelně chyběly, a to tím spíš, že se jedná o Rachmaninovův nejdelší klavírní koncert vůbec. Také A. Skoumal si připravil pro posluchače přídavek – svou vlastní skladbu, nazvanou Vzpomínka na Rachmaninova .

Ivo Kahánek

Na následujícím večeru (17.10.) zazněl Rachmaninovův Klavírní koncert č. 1 fis moll, op. 1 hned jako první číslo. Sólový part hrál Jakub Uhlík , na druhém klavíru ho doprovázela Adéla Donovalová . Oba interpreti patřili na festivalu mezi nejmladší a na jejich výkonu to bylo znát – hráli s ohromnou vervou a s velkým zvukem. A přestože toho zvuku bylo někdy možná až příliš, budil jejich mladistvý elán u publika velké sympatie. Adéla Donovalová zahrála po přestávce ještě vtipnou a brilantní zvukomalebnou drobnost Kočka a myš A. Coplanda a v závěru večera se vrátila na pódium ještě potřetí, aby doprovodila Ivo Kahánka v Gershwinově Klavírním koncertu F dur . Kahánkovo podání tohoto díla bylo neobyčejně vyzrálé a plné zajímavých nápadů a jen znovu potvrdilo, že tento umělec patří mezi našimi současnými pianisty k naprosté špičce. Nadšeně aplaudujícímu publiku nabídl sólista jako přídavek sonátu Domenica Scarlattiho.

Bohdana Horecká

Třetí večer (11.11.) se dramaturgicky poněkud vymykal čistě klavírnímu zaměření festivalu. V jeho první půli zazněly skladby pro violoncello a klavír – Dva kusy, op. 2 a Sonáta g moll, op. 19 S. Rachmaninova. Milovníci klavíru ale určitě nepřišli zkrátka. Rachmaninov byl výtečný pianista a klavírní party obou děl vybavil tak bohatě, že při pohledu do not mnohdy připomínají klavírní koncert. Obě interpretky – violoncellistka Bohdana Horecká a francouzská pianistka Stéphanie Elbaz – vytvořily takřka ideální uměleckou dvojici. Obě jsou nesmírně muzikální a jejich souhra byla vynikající. Rachmaninov vyzněl v jejich podání nesmírně působivě a patřil nesporně k vrcholům festivalu. Stéphanie Elbaz poté vystoupila ještě jako sólová klavíristka. V Lisztově parafrázi Schubertovy písně „Auf dem Wasser zu singen“ jí bohužel leccos nevyšlo tak, jak by si bezpochyby sama přála, v technicky méně náročných Granadosových dvou Španělských tancích si sice hezky pohrála s barvami, ale v závěrečném Rachmaninovově Moment Musical č. 4 z opusu 16 jí už zjevně došly síly. Zatímco první polovina tohoto festivalového večera byla „dámskou záležitostí“, druhá polovina náležela pánům: Martinu Levickému a Marcelu Javorčekovi , kteří společně provedli Rachmaninovův Klavírní koncert č. 4 g moll, op. 40 . M. Levický přednesl sólový part jako dokonalý profesionál – se skvělou technikou, jiskrou a sebejistotou, která je pro velké romantické koncerty naprosto nezbytná.

Slávka Vernerová Pěchočová

Závěr Martinských slavností (17.11.) patřil Slávce Vernerové Pěchočové . Celou první půli koncertu vyplnilo souborné provedení Chopinových Preludií, op. 28 . Pianistka má dílo velmi hezky zažité – zvlášť působivé byly v jejím podání rychlé části, ve kterých mohla uplatnit svou výbornou prstovou techniku. Vrcholem večera byl pak Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 c moll, op. 18 , který Slávka Vernerová Pěchočová zahrála v doprovodu Karla Vrtišky , nejmladšího pianisty Martinských slavností. Její hra oslňovala technickou brilancí a okouzlovala bohatou škálou emocí (při volné větě sál téměř nedýchal). Za dlouhotrvající ovace se umělkyně publiku odměnila velmi originálním přídavkem: pozvala na pódium patrona festivalu prof. MUDr. Cyrila Höschla, aby společně zahráli čtyřruční Španělský tanec M. Moszkowského.

Vedle neotřelé dramaturgie a kvalitních uměleckých výkonů stojí bezesporu za pozornost skutečnost, že Sál Martinů byl při všech čtyřech koncertech obsazen takřka do posledního místa. Uvážíme-li, že organizační tým, který připravuje Martinské slavnosti, sestává z pouhých dvou osob – manželů Marie a Martina Vítových, kteří vymýšlejí program, zajišťují interprety, starají se o propagaci atd. a navíc se při financování celé akce dokážou obejít bez finanční podpory z veřejných zdrojů, pak nelze než před nimi smeknout.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější